Další krásné Krušnohorské místečko. Jedná se o přírodní památku u hranic s Německem na západě Čech.
Vysoký kámen je souborem skalních útvarů chráněných jako přírodní památka.
Po vystoupání na vrcholek vás okouzlí nádherný výhled na okolní městečka.
Po cestě na kámen jsme posbírali pár hub, překonali několik vrcholů a vyfotili pro vás pár fotek toho, jaké krásy zde můžete najít.
A nějaké ty blbinky také nesmějí chybět 🙂
Přírodní kosmetika se stává naší nedílnou součástí a tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o nový balíček, který dorazil z mého oblíbeného eshopu s přírodní kosmetikou – Biooo.
Jedná se především o kosmetiku na dovolenou a tak polovinu z výrobků jsme objevili nově, stejně jako je vidíte asi nyní vy 🙂
1.) Prvním z výrobků je opalovací krém značky Alphanova s SPF 50+. Zatím netušíme, jak krém dobře chrání, ale voní úúúplně úžasně 🙂
Složen je pouze z přírodních látek a neškodné chemie, takže je vhodný pro citlivou pokožku, kterou má dokonce zklidnit a chránit díky výtažků z Aloe vera. No, tak uvidíme.
2.) Sprchový gel a šampon 2v1 od značky Santé Homme Aloe – skladná nutnost na dovolenou s krosnou. Jelikož je tento sprchový gel vytvořený pro muže, má trošku kořeněnější ale i tak velmi příjemné aroma.
3.) Deodorant od značky Santé Homme Aloe. Tento deodorant který jsme objednali mému muži je zcela přírodní s výtažky z acai a extrakty z kofeintu. Deodorant má citrónovou vůni a na oblečení vydrží vůně i několik dní.
4.) Krystalový deodorant – Crystal spring s vůní levandule a vanilky. Co se týče vůně, úplně mi to na tuto kombinaci nevychází 😀 Levandule jde opravdu cítit, ale místo vanilky bych tipovala spíše citrón. S tímto druhem deodorantů mám již delší dobu zkušenost. Fungují na bázi přírodního krystalu kamence a působí proti vzniku a množení bakterií, tudíž deodorant nezabraňuje pocení, což není zdravé, ale zabraňuje nechtěnému pachu. Deodoranty od této značky jsem měla již dva – jeden stejný, tedy tekutý kamenec, pouze bez vůně a druhý byl kamenec ve své původní pevné formě, který se musí před aplikací namočit. Nejvíc ze všech se mi ale líbí tento, díky své příjemné vůni a rychlé aplikaci. Deodorant stačí použít ráno, ale pro lepší pocit, se ještě v půlce dne přestříkávám. Složení je zcela přírodní a nově se také vydává v pánské verzi.
5.) A konečně má milovaná růžová voda. Tato voda je vhodná úplně na cokoliv. Je skvělá na čištění a tonizování obličeje, má zklidňující účinky na pokožku – například na spáleniny od slunce a můžete jí dokonce používat i při vaření, či pít jako sirup. Konečně vyšla velikost, která by mi alespoň na chvilku vystačila 🙂 Pokud si vodu koupíte, pravděpodobně ji z ruky na dlouhou dobu nedáte, já jsem si ji opravdu zamilovala. Růžovou vodu využívám především pod olej na obličej a nebo na osvěžení ve velikých teplech.
Včera jsme se s Davidem po dlouhé době vydali na jedno velmi zajímavé místo na západě České republiky, kousek od našeho rodného města.
Továrnu jsme objevili asi před dvěma lety, kdy tu potkat nějakou společnost, byla opravdu veliká náhoda. Dnes už je tomu jinak a spoustu dalších lidí toto místo láká. Rádi bychom vám ho také ukázali, z každého pozůstatku na vás dýchá tajemno. Mrkněte se sami.
V objektu se nachází několik polorozbořených budov. Některé místnosti se uchovaly, jiné mají pouze nosné sloupy a ty ostatní si už můžeme představovat pouze podle základů zapuštěných do země.
Místo má svou velmi zajímavou ačkoliv smutnou historii. Dle faktografických údajů jde o pozůstatky bývalé utajované továrny na opracování cínové rudy, která byla postavena na pokyn Adolfa Hitlera.
Tento důl pracoval od února 1940, kdy jsou v účetních knihách zaznamenány první operace. Svou činnost ukončil 1. května 1945. Zajímavostí je, že nezpracovaná ruda v době, kdy se sem blížily spojenecké armády, zůstala zde v areálu.
– Petr Rojík pro novinky.cz
Také se o továrně pronášejí různé konspirační teorie, například že se zde za 2. světové války prováděly pokusy na lidech, či že se zde vyráběly součástky pro německé rakety. Kdo ví? Pravdu těchto tajuplných příběhů nám již pravděpodobně nikdo neosvětlí a tak zůstane navždy skryta v těchto ruinách.
Druhá kniha Ladislava Zibury je o jeho cestě po Nepálu a Číně. Zní to jako tradiční cestopis, že? Ale něco tradičního by jste v této knize těžko hledali. V této knize totiž princ Ládík nachodí 1500 kilometrů pěšky.
Ladislav popisuje své všední dny na cestách. Vyrazit s krosnou na zádech do země, o které skoro nic nevíte a procházet se náhodnými městy, to chce kousek odvahy. A napsat o ní skvělou a vtipnou knihu, to dokáže opravdu málokdo. Kniha je prošpikována jedinečným humorem, spoustou zážitků a poznání, že svět ještě není tak zkažený a že srdeční a hodní lidé přeci jen ještě existují 🙂
Kromě skvělého humoru mi také kniha dala dávku odvahy. Skvělou motivaci běžet poznávat svět. Jestli stále váháte, zda se vydat někam na cesty a máte v hlavě tisíc otazníků, tato kniha je pro vás jako stvořená.
Po jejím přečtení si budete chtít hodit krosnu na záda, a utíkat za dobrodružstvím. Jednoduše je to skvělá kniha, která si na nic nehraje a bez zástěrek vás provází radostmi i strastmi cestování.
Hodnocení: 85%
*Grafika knihy je také velmi povedená!
I přes to, že naše cesta vůbec nešla podle plánu (a nešla podle plánu berte něco jako vychýlila se asi o 300 kilometrů), našla jsem tu úžasný klid, který učaroval mojí duši a já vím, že se sem budu moc ráda vracet.
Ještě než jsme vyjeli, začala jsem si snově plánovat cestu. Projížděla jsem různé blogy a nejvíce mě zaujalo místo, kterému se říká Trolltunga – neboli Trolí jazyk. Toto krásné místečko můžete najít po úmorných 11 kilometrech výšlapu. Ani to mě ale neodradilo a já se rozhodla, že jedeme pokořit Trolí jazyk. Plán cesty byl opravdu snový, to jsem ale zjistila až v Norsku ?
Před odjezdem nám známí říkali: „Stopem to určitě půjde, lidé jsou tam milí, takže bych se toho vůbec nebála…“ a „já jsem stopem procestoval Norsko, jasně že to jde!“ Nu a když už jsme měli tak přesvědčivé zkušenosti od přátel, rozhodli jsme se vyrazit směr Trolí jazyk stopem.
Ve čtvrtek jsme dle plánu vyrazili s krosnami směr Katowice a z Katowic s Wizzairem do Norska. Už v letadle jsem byla nadšená z úžasných výhledů, které nám Norsko ukázalo.
Když jsme přistáli, brzy jsme pochopili že Norové milují lékořici – byla totiž všude. Mohli jste ji najít ve tvaru bonbonů, pendreků a dokonce i v našem oblíbeném McFlurry. Mimochodem, lékořici nesnáším a to, že mi zkazila požitek z karamelové zmrzky jí nikdy neodpustím.
Po úspěšném letu jsme vyrazili vstříc Norsku za slunečného počasí a s kartónem v ruce. No, co si budeme povídat. Dostat se do 4 a půl hodiny vzdáleného města stopem nebyl úplně nejlepší nápad. Po asi půl hodině stopu nám zastavila Audi ve které nás přivítal Patric – chlapík provozující paragliding. Skvěle jsme si popovídali ale bohužel – hodí nás jen pár kilometrů k nejbližší benzínce, protože naším směrem nejede. No, dobře ale i tak velmi usměvavá děkuji a říkám si, že to vyjde příště. Nevyšlo. Po asi 90 minutovém pokusu o stop na všemožných místech nám zastavila paní v letech mé babičky a odvezla nás před město Larvik, ve kterém žila. Toto město se nám stalo osudným.
Po další hodině stopování před Larvikem jsem začala pomalu ale jistě ztrácet nervy. Nesnáším totiž, jakmile se situace nevyvíjí přesně tak, jak bylo naplánováno, necítím se vůbec dobře a lehce propadám panice, že nebudeme mít co jíst, kde se vyspat a podobně. I když s odstupem času a racionálním přístupem k věci vždy zjišťuji, že plaším úplně zbytečně, protože ty nejlepší věci stejně vždycky vyplynou samy ze situace a předčí všechna vaše očekávání.
Čím se slunce více sesouvalo k západu, začali jsme si říkat, že se nám to jezero, který jsme viděli z dálnice, vlastně hrozně líbí a nebyl by špatný nápad se ubytovat u něj 😀 Nicméně původní ambice byly silnější a my se vydali hledat cestu k jazyku. V obchodě, kde jsme si byli nakoupit něco k snědku jsme potkali onu dámu co nás svezla před Larvik. Přivítala nás větou „Co tady proboha děláte?? Čekala jsem, že touhle dobou už budete daleko odtud!“ – no, nebyli jsme. Ale náhody se opravdu dějí a asi to tak mělo být. S přáním úspěšné cesty jsme vyrazili k autobusovému nádraží, které se mělo nacházet asi 2 kilometry, tedy v centru města Larvik. Odtud by měl jet přímý spoj až skoro k jazyku – paní tam totiž má rodiče, které jezdí navštěvovat.
Nebyl. Bylo tu sice ono nádraží, ale přímý spoj žádný a ten nejbližší přestupový vyjížděl až za 6 hodin. Když jsme seděli v nádražní hale a já se vztekala, že zase nic nejde podle plánu, nemohla nás minout cena jízdenek na hromadnou dopravu. Vlak, který jel asi tři čtvrtě hodiny stál okolo 600 korun českých. Po důkladném googlení (všechny živáčky, které známe z vlakového nádraží v Čechách totiž nahradily automaty) jsme vyzjistili, že cesta k jazyku by nás vyšla na asi 60 eur pro jednoho, a to pouze na cestu tam. Naštvaná jsem tohle rozhodnutí odmítla a vzdala svou touhu se za Trolím jazykem vydat.
Otočili jsme se tedy na patě a vydali se vstříc dobrodružství u jezera. Navigace nám ukazovala asi necelou hodinku (jo jasně). Z jedné hodinky se vyklubala nejméně dvou hodinová cesta s krosnou na zádech, ale to mi upřímně vůbec nevadilo, protože to kouzelné místo, na které jsme natrefili, za to opravdu stálo, co myslíte? 🙂 
Na konci dlouhé lesní cesty jsme konečně zahlédli jezero. Na lavičce před jezerem seděl jako jediný v okolí vousatý muž.
Já: „Vypadá to, že je to soukromé. Na veřejné místo je to moc upravené.“
David: „Pojď, prostě tam sejdeme a uvidíme co se bude dít.“
A tak jsme se po vzoru Ladislava Zibury vydali do situace, ve které je lepší se omluvit, než to předem vzdát a vůbec nezkusit. Po pár fotkách, které jsem u jezera nafotila k nám přišel onen dumající muž a začal se vyptávat, zda tu chceme stanovat a že zná jedno vhodné místo poblíž. Má první reakce byla udivená otázka: „A toto není soukromý pozemek?“, načež muž odvětil: „Není, tato příroda je tu pro nás všechny.“ Po těchto slovech jsme zapředli velmi příjemný rozhovor a muž nás zavedl ke krásnému místu, na kterém jsme si postavili stan. Z toho člověka byl cítit nesmírný klid a láska ke všemu, co nám příroda nadělila.
Další den se nesl ve zcela jiném duchu. Sice jsme už měli kde spát, za to ale byla obrovská zima a také nás doprovázel déšť. Ale i tak to za to stálo. Věřte mi, že muset se v noci 5x vykolébat ze spacáku ven vyčůrat, opravdu není lahůdka. Ale když už jsme u toho čůrání – ty výhledy u toho byly prostě k nezaplacení ❤ Po vcelku ledové noci a prospaném dopoledni jsme se odpoledne odhodlali vydat v dešti na výlet – v čekání na to, až přestane pršet jsme byli ve stanu velmi trpěliví, to se nebojte. Čekala nás túra k tomuto krásnému výhledu:
Sice jsme byli promočení na kost, ale vidět další kousek jezera jsme si prostě nemohli nechat ujít. Na obrázku jde vidět obrovský ostrov plující si na jezeře.
Druhá noc se opět nesla v ledovém duchu, ale počasí k nám bylo přeci jen o malinko vlídnější a když jsme se rozhodli přesunout, dokonce na pár desítek minut přestalo i pršet ? Tentokrát jsme se vydali na cestu do Sandefjordu, města asi 4 hodiny chůze. A jelikož jsme byli mokří a hladoví (pořád), centrum města s obchůdky byla ta správná volba. V teple se nám tak zalíbilo, že jsme si objednali jeden úžasný domeček v Sandefjordu přes Airbnb a už se nemohli dočkat, až si tam dáme teplý čajík.
Když jsme se opět vydali na cestu, zase pršelo a pršelo. Hecli jsme se a zkusili znovu stopovat. Ha, hned třetí auto nám zastavilo. Radostně běžíme do krásného auta a vezeme se do Sandefjordu. Společnost tentokrát děláme dvěma úžasným ženám. Konečně jsme měli možnost trochu více nahlédnout do norského života. A proč nás vzali? No, prý jsme vypadali mile. To mě velice potěšilo, protože už to byl 3. den co jsme se nesprchovali 🙂
Teplo, útulno, dřevo, hamaka, příjemné teplé osvětlení a 2 kočky. Tak bych shrnula náš nový domov na jednu noc. V tento den jsem opravdu a totálně propadla lásce k Norsku. Ten dům byl tak příjemný a útulný, že kdybych měla možnost, vůbec bych neváhala a hned se do něj nastěhovala.
Po horké koupeli jsme se vydali na náš poslední výšlap po Norsku – malá vyhlídka nad městem. Přesně na téhle procházce našla moje dušička vnitřní klid. Bylo to opravdu božské. Těžko se to popisuje slovy, ale pro tenhle klid bych vyměnila i svůj vysněný baráček na slunné pláži.
Když jsme se vrátili, následovalo dlouhé mazlení kočiček a kde jsou kočky, tam jsem ve svém živlu! Vůbec se mi domeček opouštět nechtělo. Myslím, že to nebude trvat dlouho, a brzy budu ty dva kocourky škádlit znovu. Pěšky jsme se vydali na letiště a úspěšně doletěli zpět do Katowic.
Po příletu jsme si oba řekli, že brzy Norsko zase navštívíme – teď už ovšem v pohodlí našeho autíčka na roadtripu!
Pár poznatků, které jsme si z Norska přivezli:
Polární slunce – slunce se nikdy úplně neschová, nýbrž putuje po obloze a je celý den i noc vidět ? Tím pádem nejsou noci tak černé jako u nás a stmívá se opravdu pozdě – asi kolem půl dvanácté.
Polární záře – je možné ji pozorovat na severu, rozhodně není jistou věcí, která se na obloze objeví a ty internetově známé snímky polární záře jsou focené na dlouhý čas, takže proto vypadají tak, jak vypadají, ve skutečnosti je to prý spíše zelená obloha ?
Norové – sice jsme mluvili pouze se šesti, ale všichni byli ohromně klidní a spokojenost se jim dala vyčíst z tváře
Paneláky – žádné jsme tu neviděli! Norský „panelák“ je větší barák který osídluje několik rodin
Ceny – ceny čehokoliv jsou tu většinou 3x dražší než u nás
Angličtina – všech 7 Norů se kterými jsme mluvili umělo skvěle anglicky
Počet obyvatel – na této relativně veliké části Země (323 758 kilometrů čtverečních) žije pouze 5 milionů obyvatel
Stop – na stop se opravdu nikdy nespoléhejte, nevyplácí se to! 😀
V Norsku jsme byli opravdu jen na otočku a moc jsme toho nestihli, ale kdyby vás cokoliv zajímalo, neváhejte se na mě obrátil. Pokud bude odpověď v mých silách, moc ráda vám své poznatky předám 🙂