Po 10 ti hodinách spánku a několika nočními toulkami na záchod doprovázenými větou „Daví, není tam nějaké zvířátko?“ Jsme začali pomalu balit a opouštět náš pokoj.

Rozhodli jsme se, že si zavoláme Uber do našeho dalšího ubytování vzdáleného asi 40 kilometrů. Stojíme před vchodem a řidič nikde. Tak zvedám telefon a ptám se, kde tedy je a řidič mi úplně v klidu oznámí, že si musíme zavolat jiného, protože on má cestu jinam. Jasně. O tomto případu jsem slyšela již před odletem. Řidič si schválí cestu a k lidem vlastně vůbec nedojede, jen si naúčtuje cestu, jelikož když zrušíte uber, účtuje se vám automaticky poplatek. Super tak řešíme, co uděláme teď a pořád k nám běhají nějací lidé, kteří nás chtějí odvézt.

Ať jdete kdekoliv, pořád na vás troubí a přibržďují, zda nepotřebujete taxi. A tak se jdeme poradit s rodinou, u které jsme přespali a vymýšlíme cestu autobusem. Když se s nimi bavíme, na stromě vedle nás si všimnu asi 4 hrajících si veverek. To je úžasnééé takže nejen že mají na zahradě palmy s kokosy ale dokonce i veverky.

Po rozloučení vyrážíme směr autobusová zastávka. No a jak že vlastně vypadá? Zkusili jsme štěstí a čekali tam, kde už čekaly dvě ženy s malou holčičkou, která si nás se smíchem prohlížela. Konečně nasedáme do autobusu, který si ženy „stoply“ a platíme 200 SR (asi 33 korun) za 30 kilometrovou cestu pro oba.

Autobus pořád troubí a prudce zastavuje, ale my jsme rádi že sedíme. Z okýnka na nás foukal větřík a hrála opravdu ale opravdu zajímavá muzika. Představte si techno zkřížené s indickým popem a trochou bollywoodu, opravdu děsivá kombinace, věřte mi.

Ze začátku si nás lidé prohlíží ale po chvíli si zvyknou a zase koukají z okýnka. Většinou jsme takovou malou atrakcí, za úsměv dostáváme pozdravy a úsměvy na oplátku, nebo dokonce pochvaly, že jsme pěkní. No, ještě že jsem tak hrozně červená z toho vedra a není vidět, jak se červenám. Dokonce jeden mladý muž pronesl něco jako „sexy baby“ a další zase pochvaloval Davida, jak je jako velký mužský. No, sranda musí být 😀

Po asi hodině a půl dojíždíme do hlavního města Srí Lanky, Colombo, kde musíme přestoupit na další autobus. Páni, vážně hrozně děsivé. Tolik lidí není ani na Václaváku. Opravdu hlava na hlavě, všude autobusy, lidé, tuk tuky.

Po chvilce se rozhodujeme, že se na chrám na jezeře který byl v plánu opravdu podívat nepůjdeme a zaplujeme do nejbližší jídelny v okolí. „Co si dáte?“ No, něco co už jsme dlouho neměli, takže rýži s curry 😀 Dobře, je to jediné jídlo na které si podle toho co vidím troufnu 😀 Usedáme k docela špinavému stolu a pozorujeme lidi okolo sebe. Jéje, oni jedí rukama. A ne jen že jedí. Před tím než si jídlo dají do pusy tak ho promačkají v různých omáčkách a čočce a až po tom ho sní. Brrr po tom co jsme viděli na trzích a hlavně po tom, co jsem viděla na veřejných záchodcích jsem vážně vyděšená. Snažím se okolo sebe moc nerozhlížet a jen se usmívat a věnovat se svému talíři. Na tom se mimochodem nachází cosi co vypadá jako chřest v nějaké omáčce, ale když to strčím do pusy, je to tvrdé a totálně to nemůžu spolknout. No, tak asi nic, tohle se fakt nedá. Když pán odnášel můj polo plný talíř, už nevypadal tak vesele jako když nás v obchodě přivítal. Tak se rychle balíme a po zaplacení mizíme.

Chvilku bloudíme mezi lidmi a konečně najdeme autobus který potřebujeme. Tradičně se platí až vevnitř. Kromě řidiče je v autobuse totiž muž, který chodí za jízdy po autobuse a vybírá od nově příchozích peníze. Autobusy tady totiž moc dlouho nestojí, nazvala bych to spíše přibržděním než zastavením pro výstup cestujících 😀 10 kilometrů jedeme dobrých 40 minut a pěšky docházíme k našemu dalšímu guesthousu. Po cestě si dáváme džus z papayi za 100 sr (17 korun), který byl opravdu výborný a bez přidaných jablek a podobně, jak jsme zvyklí od nás. U guesthousu nás přivítá paní, které může být okolo 60 a umí skvěle anglicky.

Už cítíme vůni oceánu a tak hned po ubytování vyrážíme na pláž. Vlny jsou docela veliké a my jsme po pár minutách z plánovaného namočení nožek mokří po pás. Pláž je nádherná a písek neobvykle hrubý. Všude létají vrány a za námi je spousta palem, místy až menší prales. Po pár stech metrech palmy vystřídají takové malé garáže a brzy zjišťujeme, že to jsou domovy lidí. Takže moje zděšení z veřejných záchodků asi úplně není na místě. Myslím si, že tihle lidé záchod nemají vůbec.

Než se odtouláme z pláže je už okolo osmé hodiny a tak jdeme na pozdní večeři. Dáváme si nudle se zeleninou a je to úplně výborné. Velmi oceňuji, že se pán zeptal, jestli to chceme pálivé, já totiž rozhodně ne. I když si totiž objednáte jídlo nepálivé, omáčky k němu pálí dost. Pokud totiž chcete pálivou verzi, máte již v jídle zamíchané chilli a k tomu vám ho ještě donesou na posypání. David je tu v ráji a já trpím. Bez coly na zapití už se neobejdu.

No a teď už vám píši z našeho malého bytečku v jedné vile u pobřeží, kde se každých deset minut začne otřásat barák a já vždy zapomenu, že to je ten vlak, co máme kousek za oknem. Ale o vlacích již příště, krásnou dobrou noc ?

Po šílené promrzlé noci si jdeme konečně pro snídani! 😀 Nejvíc se nám líbí docela designový obchod s čerstvými bagetami a ledový čajem z goji. Tak necháváme na pokladně 22 euro za tyto 3 věci a doufáme, že to bude alespoň dobré. Sice to nemělo cenu 20 eur, ale dobré to opravdu bylo ? O jeden oreový Mcflurry a několik návštěv záchodu později, (dámské záchody se napouštějí skoro až po okraj vařící vodou, trochu mě to děsilo) jdeme koupit pití a co nenajdeme? Coca cola za 14 korun! Stejně drahá jako voda. No, má sice zajímavou chuť, ale pít se dá.

V letadle procházíme bussines třídou a páááni je fakt nádherná. Na Srí Lanku letíme „jen“ jednopatrovým letadlem 😀 Tak, konečně jsme přistáli a jdeme si vystát frontu na pasovku! Ahá vy nemáte příletový lísteček no, tak si ho běžte vyplnit. Jo, tohle jsme opravdu chtěli slyšet po tom, co jsme si vystáli docela dlouhou frontu. No tak vyplňujeme lístečky a vracíme se zpátky.

Po hodině čekání dostáváme samolepky do pasu a vyrážíme po Srí Lanském letiši. Naproti duty free obchodu je celá řada ledniček a praček, hmm kterou si vezmeme jako doplněk ke krosně? ?

Hurá konečně dorazily naše krosny (většina lidí má tři kufry na hlavu, tak to přeci jen chvilku trvá) a vyrážíme k východu. Už cestou pár lidí pokřikuje „taxík, taxík?“ další se ptají, zda nechceme simku, a třetí nám nabízí vše od naplánování cesty po odvoz na hotel. S díky odcházíme a dostáváme se před letiště. I když, spíš by seděl výraz na trh. Všichni na sebe pokřikují a připadáme si jako lovná zvěř.

Uloví nás nějaký muž se slovy že nás dovede k tuk tukům, což jsou dost zvláštní vozítka se sedačkou za řidčem, takový Srí Lanský taxík. No, dobře. Tak se vydáváme za ním a když nám řekne že chce 1000 srí lanských rupií (asi 170 korun) za to, že nás odveze 2 kilometry, začínáme smlouvat. Navrhneme sumu, a pán se na nás směje, že 1000 rupií je normální cena a čeká. Po 5 minutách smlouvání stále čeká. Tuk tuk nikde nemá a pod 1000 rupií nejde, takže odcházíme o pár metrů dál.

Asi pět dalších se nás ptá, kam jedeme, a všichni říkají, že nám tuk tuk seženou. Necháme se tedy ukecat na 700 rupií a jedeme ke guesthousu. Přivítá nás syn s matkou a o pár minut později si již dáváme čaj s mlékem. Vyrážíme na večerní procházku a jsme lehce zděšení. Všude okolo nás je spousta hluku a Srí Lančané na sebe troubí. Pořád. Není 10 vteřin, kdy by nikdo nezatroubil. No, celá doprava je tady obrovská sranda. Lidé jezdí po druhé straně, jezdí rychle, drsně a ignorují přechody či jiná pravidla provozu. Srí Lančané buď čekají několik minut na přechodu, než přejdou, nebo prostě vstoupí na vozovku se vztyčenou rukou a jdou. Nejradši se k někomu vždy připojíme, když si razí cestu 😀 Po úspěšném přejití na druhou stranu a asi 4 odmítnutích tuk tukářů si všímáme, že nic jako chodník v Negombu neexistuje. No, tak si to štrádujeme po ulicích a modlíme se, aby nás nic nesrazilo.

Obchody tu jsou především v garážích a věci na prodej bývají špinavé a sešlé, například různé mísy či elektronika. Obchody, které vypadají zavřené, vám rádi splní přání i pozdě večer. A tak jsme si dali rýži u náhodné budky, kde stál mladý muž a cosi si kuchtil. „Hello, do you have some food?“ Aniž bychom se domluvili, co si vlastně dáme jsme byli posláni ke stolu a čekali, až nám mladík cosi donese. Dostali jsme obrovský kopec rýže se zeleninou, vajíčkem a asi snahou o kuřecí maso. Snaha proto, že se jednalo hlavně o kosti, na kterých zbylo trošku masa. Lidé jsou tu dost chudí. Opravdu jde vidět, že co si koupí jim zůstane celý život.

První Srí Lanské jídlo bylo opravdu vynikající a stálo jen 250 SR což je asi 42 korun. Když jsme muži chtěli nechat o něco víc, řekl že ne a s úsměvem si trval na svém, že to je naše. No, docela změna oproti zkušenosti s tuk tukářem, který nás neskutečně natáhl. S dobrým pocitem a plným bříškem vyrážíme konečně spát. Po nepohodlné noci na letišti se už nemůžeme dočkat.