7. den – Hodně špatný nápad aneb cesta na Adam’s peak

Jsou dvě hodiny ráno a my se začínáme pomalu balit na Adam’s peak. Jedná se o horu, která je poutním místem pro různé druhy náboženství. Každé náboženství si pověst vypráví trošku jinak. Na vrcholku Adamovy hory se totiž nachází malá propadlina, která prý vypadá jako otisk nohy. Křesťané říkají, že zde zanechal otisk nohy Adam, když byl vyhoštěn z ráje a buddhisté zase, že je to otisk nohy Buddhy. Abychom vyšli na vrchol hory musíme ujít 4 dlouhé kilometry do kopce po schodech. Údajně se jedná o 4800 schodů. Když je poutní sezóna (prosinec až květen) cesta je plná stánků s občerstvením, turistů, muzikantů i místních lidí, kteří tento výšlap berou jako náboženskou pouť.

My se rozhodli vyrazit i když sezóna není, a proto jsme šli totální tmou a místo davů lidí nás na pouť šlo asi 50. Po cestě byly otevřeny asi 2 stánky a bohužel nám to nejdůležitější – chrám a otisk Adamovy nohy na vrcholku nebyl dopřán, jelikož bylo toto posvátné místo zamčené. Nevadí, užili jsme si alespoň východ slunce z nejvyššího bodu hory a cestou zpět krásné výhledy do krajiny.

Zní to jako idylka, že? Byl to ten nejhloupější nápad, který nás mohl napadnout. Teda za mě rozhodně, David si to vyloženě užíval 😀 Když jsme vyrazili na první schod, nikde nebyla ani noha. No super, je to fakt ta správná cesta? Naštěstí se po pár minutách objevilo asi 5 světýlek a tak jsme se  k neznámým lidem připojili. Před odchodem jsme si totiž přečetli, že se na cestě mimo sezónu potuluje spousta divokých zvířat.

Po pár schodech jsme došli k mnichovi, který vázal provázky s modlitbou. Samozřejmě za příspěvek. Tak jsme přispěli a pospíchali dál. Za pár stovek metrů jsme procházeli okolo dalšího mnicha, který pronesl další modlitbu a už jsme měli provázky dva – za dva příspěvky! 😀

Fotka je samozřejmě pořízená až po cestě dolů 😀

Asi v jedné pětině cesty jsem začala nadávat. Nekončící prudké schodiště, tma všude okolo nás, viděli jsme pouze tam, kam dosvítila čelovka. Minuli jsme pár modlitebních místeček, chrám a vodopád. Po vystřídání se všech možných stádií zoufalosti (mojí, nikoliv Davidovo) jsme se dostali pod ceduli, na které bylo napsáno „Not Adam’s peak“.

Haha, tak tohle nás opravdu po 3 kilometrovém schodišti velmi potěšilo. Chvíli jsme oba dva přemítali, na jaké křižovatce jsme zahnuli špatně a jestli je tu nějaká větší hora, ale nakonec nás uklidnila skupina mladých lidí, kteří na tom byli podobně. A tak jsme šli a doufali, že to byl jen nějaký hloupý vtip. Vážně, ve 4 ráno je to sakra špatnej vtip.

Za rohem na nás už ale čeká ještě prudší schodiště než doposud a my pomaličku stoupáme na tu „podělanou“ horu. Reálná slova která byla vyřčená sem raději uvádět nebudu… 😀

V 5:48 se ocitáme na vrcholu a čekáme na ten slibovaný neskutečně skvělý východ slunce. Vítr na nás fouká ze všech stran a lidí je tu tolik, že time laps východu slunce prostě udělat nemůžu. A tak si jen užíváme panorama v objetí. Všichni se všude fotí, dělají selfie, no prostě pravé šílenství. V tuhle chvíli opravdu nechápu, jak ujdeme cestu dolů.

Asi po hodině se rozhodneme odejít a s námi tři čtvrtě dalších lidí. A tak je necháváme jít a děláme pár fotek na památku. Vlastně asi 400. Cesta dolů byla o něco lehčí, ale jednoduchá rozhodně nebyla.

Pesan doprovázející nás na cestě dolů

Rosolovité a klepající se nohy dopadly do postele asi v 10 hodin po sprše a snídani a budíme se až v jednu, kdy máme veliký hlad a vyrážíme pro něco k snědku.

Na vrchol téhle šílenosti jsme šli 😀

Oběd si dáváme u srí lančanů a cestou zpět potkáváme pár zvířátek. Některá chtěná, jiná míň. Mezi ty chtěné bych zařadila veverky a opice – které vidíme ve volné přírodě poprvé a mezi ta nechtěná obrovské divoké prase, které na nás koukalo z křoví ze vzdálenosti asi deseti metrů. Než jsem ho pro vás stihla vyfotit, tak mě David odvedl pryč. Opravdu netuším, co bychom dělali, kdyby se za námi rozběhlo. Tak obrovské jsem nikdy neviděla ani ve filmu 😀

6. den – Změna plánů

Místo plánovaného týdne na plážích se dnes chystáme na přesun k cestě do srdce Srí Lanky. Na plážích je sice krásně a skoro nikdo tu není (kromě odpadků a potulných pesanů), ale my chceme objevovat! Navíc se tu bohužel nedá moc plavat, vlny jsou opravdu hodně veliké, oceán je strašně rozbouřený.

K snídani jsme si udělali další ochutnávku zdejšího ovoce.

Vodní meloun – mají zde takové maličké melounky, ne ty obrovské jaké známe my. Meloun který je na fotce stál asi 8 korun.

Zelený pomeranč – netušíme, zda je to jen nějaký speciální název, ale chutná to prostě jako malé pomelo 😀

Mangostan – toto ovoce můžete najít prý pouze na Srí Lance a po rozkrojení neleznete bílé kousky které se jí a chutnají hodně podobně jako liči.

Mango – má zde úplně úžasnou výraznou chuť. Doma vždy nadávám, že mi mango líp voní než chutná 😀 A tady má přesně tu výraznou chuť, jakou voní. Nevím jak lépe to popsat 😀 Toto na fotce  je obří mango, které je tu hodně drahé a málokde se dá koupit. U stánků si můžete koupit taková malá, roztomilá a krásně barevná manga.

Dragon fruit – na toto ovoce jsem byla hrozně zvědavá, protože v Čechách jsem měla jen jeho „bílou verzi“ 😀 Když jsme ho rozkrojili zde, bylo uvnitř krásně fialové a hodně šťavnaté. Na poměry místních je dost drahé, stojí okolo 40 korun (v Čechách ho seženete asi za 80)

Mými favority jsou zatím rozhodně dragon fruit a mango 😊

Po dvanácté hodině vyrážíme na oběd a už čekáme na řidiče. Srí Lanský čas je zde velmi relativní a tak si dáváme spoustu dobrého jídla a pití a v půl druhé konečně vyrážíme.

Fotka s naším řidičem

Cesta, která měla původně trvat asi čtyři a půl hodiny (220 km) se protáhla na sedm hodin. Prvních pět hodin jízdy jsme si opravdu užívali, všechna ta džungle okolo nás, malé vesničky plné místních a spousta dobrot na posilnění. Také jsme ale projížděli místy, kde domy pohřbily sesuvy půdy a na silnici byl odklizen pouze pruh pro projíždějící auta.

Poslední 2 hodiny jízdy byly ovšem nekonečné. Zastihl nás déšť a mlha, takže jsme jeli pod 20 km/h, jelikož byly horské cestičky velmi úzké a plné děr. Dojeli jsme do maličkaté vesnice, ve které jsme si zarezervovali guesthouse na dvě noci, kvůli plánovanému rannímu výšlapu na Adam’s peak. Guesthouse je maličký, je tu pouze pár pokojů. Pokoj je teda dost děsivý, asi ten nejhorší, ve kterém jsme zatím bydleli.

Po odložení věcí nám milý majitel ukazuje cestu, kterou se po druhé hodině ranní máme vydat na náš výšlap. „Ve 2:30 tu bude procházet spooousta turistů a tak se k nim můžete připojit“, s díky zalézáme do pokoje a vše důkladně stříkáme repelentem. Po večeři a porci sladkého ovoce si jdeme na 4 hodinky schrupnout.

5. den – Bentota a místní ovoce

Dnes je první den, kdy svítí přímé sluníčko. A tak jsme se rozhodli, že si dáme den plný odpočinku a procházkách po pláži. V půl dvanácté nás hlad dostal z naší krásné a klidné terasy a my vyrážíme do města pro ovoce a něco k snědku. Na odpovídání tuk tukářům, že nechceme odvoz už jsme si docela zvykli, a tak si vyrážíme po silnici do asi kilometr vzdálených stánečků. Troubení a skoro srážky na silnici už nás nevzrušují tak jako první dny a my se statečně vyhýbáme autobusům jezdícím kolem nás.

U obchůdku s ovocem jsme si koupili kokos, papayu, avokádo, maracuju a divnou tvrdou kouli na vyzkoušení, co že to vlastně je, protože žádnému stánkaři jsme nerozuměli její název. S kokosem v ruce je sluníčko přeci jen snesitelnější.

King coconut

Z dálky už vidíme hafana, který nás zná a vede nás do stánku, kde jsme si včera koupili nudle s kuřetem.

Také jsme si pohladili pár pejsků 😀

Jsme přesvědčení, že žádné maso už zkoušet nebudeme a odhodlaně už z dálky kývu na cokoliv kde je maso, že to ne. Dáváme si tedy rýži s červenou čočkou na kari a kokosovém mléce, kterou jsem vařívala v Čechách, ale tady chutná jinak. Po dvou soustech už funím s otevřenou pusou a oheň hasím vodou, která samozřejmě vůbec nepomáhá a David je ve svém chilli živlu. No, jídlo bylo výborné a my si po obědě dáváme siestu a potom ochutnáváme ovoce.

Maracuja – z venku zvláště vypadající oschlá koule, do které bych totálně neřekla že je to tak známe passion fruit. Chuť je lehce nakyslá, ale dobrá. Vůně je stejná, jako jí známe z oslazených verzí maracuji v českých výrobcích.

Avokádo – bohužel jsme si asi přinesli špatný kus. I přes to, že bylo z vrchu již pěkně měkké, uvnitř bylo pěkně hořké. Ale my se nevzdáváme, zkusíme další! 😀

Divná tvrdá koule – zatím se mi nepodařilo zjistit, co je to za ovoce a fakt, že jsme si donesli nějakou starou, ve které lezli malí červíci tomu taky moc nepomohl.

Papaya – výborně sladká papája, jakou byste v Čechách těžko hledali. Připadá mi, že chutná jako vodní meloun a broskev dohromady 😀

A teď už běžíme k oceánu skákat mezi vlny. Mějte se krásně!

4. den – Želvičky a bylinková zahrada v Bentotě

V jedenáct vyrážíme z guesthousu a chystáme se na další přesun. Před odjezdem jsme ještě šli směnit peníze do banky a v plánu máme objednat uber. Je tu totiž asi 3x levnější než tuk tuky. Jsme tedy v bance a než Davidovi smění peníze, musí absolvovat spoustu papírování. Mezitím se snažím objednat jízdu, ale uber je jiného názoru. No skvělé, prý tak daleko nejezdí. Zkusili jsme štěstí a objednali si cestu na bližší místo a ono se zadařilo. Vyzvedl nás mladý muž, který nám cestu rád prodloužil. Díky němu jsme se dozvěděli spoustu věcí o Srí Lance, které nás dříve zajímaly, ale nikde jsme se je nedočetli a zatím nikdo neuměl tak dobře anglicky, aby nám je vysvětlil. I když ani tak nenastalo totální souznění 😀

S Davidem jsme viděli ve srí lančanech obrovské rozdíly. Nějací žili v normálních domech, jiní trochu skromnější život ale bydlení měli i tak hezké, ale pak tu byly ty malé „garáže“ o kterých jsem se zmiňovala. Řidič říkal, že pokud je někdo opravdu takhle chudý, tak nepracuje. Ale když později vyprávěl o tom, že když jeden den nepracuje, nemají co jíst, nebude asi jednoduché se uživit. Říkal nám, že nejdražší položkou je na živobytí jídlo. Na celý den prý pro rodinu potřebuje 2500 sr což je asi 415 korun. Prý z toho zaplatí školu pro malého a jídlo. Má totiž malého syna a manželku, kterou mu vybrali rodiče. I přes to bylo vidět, že ji miluje a je na ní hrdý.

Ženy na Srí Lance prý nepracují, většinou vydělává pouze muž. Také jsme vyzvěděli, jak je to tu s náboženstvím. Prý jsou zde většinou buddhisté a hinduisté, menší část jsou katolíci a úplné minimum muslimové. Jeho žena tudíž jako buddhistka musí nosit Sárí.

Také jsme konečně přišli na to, jak je to tu s kokosy. Toto téma mě již od začátku trápí 😀 Lidé mají palmy s kokosy na zahradách, vedle cest, u oceánu… No prostě totálně všude. Záhadou mi ale bylo, proč jsou tu jen ty oranžové, když z Čech znám mladý kokos jako zelený. No, prý jsou dva druhy stromů. Na jednom rostou ty zelené, které se dají i koupit a pít v Čechách a na jiných zase ty oranžové. To je prý king coconut, který je kokosovou vodou plný úplně až po okraj a než si zvyknete, chutná malinko nahořkle. Místní je ze stromu sundávají jako trsy jednou za měsíc kdy na palmu jednoduše vylezou jako opice. Trsy se pak prodávají u stánků na každém kroku. King coconut vyjde v přepočtu asi na 11 korun.

Po asi 2 hodinách (50 km) jsme v Bentotě – město u pobřeží, kde máme pronajatý pokoj, na dvě noci. V krásnějším pokoji jsme zatím ještě nebydleli! Hotel se jmenuje Ocean View a výhled na oceán je opravdu úžasný 😊

Na recepci jsme si objednali želví farmu na pátou hodinu a mezitím se šli projít k pobřeží. Vlny jsou tu opravdu veliké, místní už nás varovali, že je nebezpečné plavat daleko.

Na pátou vyrážíme s naším osobním tuk tukářem z hotelu na želvičky. U vchodu platíme 2000 sr (jasně, všechno bude zadarmo). Prosím vás, až vám bude někdo na Srí Lance nabízet cokoliv zadarmo, nevěřte mu, nikdy. Jsou tu totiž dva druhy lidí. Jeden druh se na vás směje a druhý druh lidí se na vás směje a chce vás totálně oškubat 😀 No, nejhorší na tom všem je, že ti lidé to asi nemyslí zle, jsou v tom prostě vychovávaní a je to pro ně přirozené.

A teď k té želvičkové farmě 😊 Dozvěděli jsme se spoustu věcí o tom, jak vlastně želvičky zachraňují. Je to takový dlouhý koloběh. Na farmě si déle nechávají pouze ženské pohlaví, které schraňují do pátého roku a potom je vypouští do oceánu. Je to rok, kdy začínají snášet vajíčka.

3 dny stará želvička

Samotná vajíčka z pláží, které k nim nosí dobrovolníci, rybáři a podobně potom zahrabou do písku na farmě, kde se po cca 50 dnech (záleží na druhu želvy) vylíhnou želvičky (většina z nich mužského pohlaví) a pár dní se udržují v takové velké betonové nádobě napuštěné vodou, kde dorostou do 3 – 4 denních miminek a potom se vypouštějí do oceánu (kromě želviček ženského pohlaví). Přežije pouze 10 procent z vypuštěných želviček. Na farmě měli asi 6 druhů želviček včetně albínské, která je velmi vzácná a dožívá se na želvu krátkého věku, tedy asi 30 let.

Na cestě zpět nás tuk tukář zavezl do bylinkové zahrady (ne že by se nás ptal, jestli tam chceme), kde jsme si mohli prohlídnout různé bylinky a květiny. Prohlídka trvala asi deset minut a během toho jsme nasbírali každý tak 20 kousanců. Poté jsme si zalezli pod stříšku a dostali jsme masáž nohou a zad. Na Srí Lance jsou takzvaní bylinní doktoři, kteří musí nejprve tento obor vystudovat a poté míchají masti a dělají masáže.

Když jsme se vrátili na hotel, byla již tma a my se vydali za honbou na stánkovou večeři. Po cestě jsme zabrousili do obchodu. Drahé zde mají hlavně mléčné výrobky a třeba chleba byste tu marně hledali. Levná je naopak rýže a čočka. Nejvíce se tedy vyplatí kupovat si jídlo u stánkařů již hotové.

Cestou z obchodu jsme uviděli jeden z posledních stánků, který byl otevřený a muž něco kuchtil. No, tak jsme si objednali to, co tam vaří (aniž bychom samozřejmě věděli co) a bohužel jsme si tam nechali přidat kuře. Nedělejte to. Nikdy si na Srí Lance nedávejte maso. Jídlo bylo opravdu výborné, ale v každé lžíci jsme našli několik malých kostiček. Bez masa tu jídlo chutná mnohem lépe 😊 Cestou zpět nám došlo, že se vlastně na ulicích nesvítí. Svítí tu pouze projíždějící auta a nějaké baráčky. No, pláž si tedy necháme na zítra!

3. den – Hlavní město Srí Lanky

Po 10 ti hodinách spánku a několika nočními toulkami na záchod doprovázenými větou „Daví, není tam nějaké zvířátko?“ Jsme začali pomalu balit a opouštět náš pokoj.

Rozhodli jsme se, že si zavoláme Uber do našeho dalšího ubytování vzdáleného asi 40 kilometrů. Stojíme před vchodem a řidič nikde. Tak zvedám telefon a ptám se, kde tedy je a řidič mi úplně v klidu oznámí, že si musíme zavolat jiného, protože on má cestu jinam. Jasně. O tomto případu jsem slyšela již před odletem. Řidič si schválí cestu a k lidem vlastně vůbec nedojede, jen si naúčtuje cestu, jelikož když zrušíte uber, účtuje se vám automaticky poplatek. Super tak řešíme, co uděláme teď a pořád k nám běhají nějací lidé, kteří nás chtějí odvézt.

Ať jdete kdekoliv, pořád na vás troubí a přibržďují, zda nepotřebujete taxi. A tak se jdeme poradit s rodinou, u které jsme přespali a vymýšlíme cestu autobusem. Když se s nimi bavíme, na stromě vedle nás si všimnu asi 4 hrajících si veverek. To je úžasnééé takže nejen že mají na zahradě palmy s kokosy ale dokonce i veverky.

Po rozloučení vyrážíme směr autobusová zastávka. No a jak že vlastně vypadá? Zkusili jsme štěstí a čekali tam, kde už čekaly dvě ženy s malou holčičkou, která si nás se smíchem prohlížela. Konečně nasedáme do autobusu, který si ženy „stoply“ a platíme 200 SR (asi 33 korun) za 30 kilometrovou cestu pro oba.

Autobus pořád troubí a prudce zastavuje, ale my jsme rádi že sedíme. Z okýnka na nás foukal větřík a hrála opravdu ale opravdu zajímavá muzika. Představte si techno zkřížené s indickým popem a trochou bollywoodu, opravdu děsivá kombinace, věřte mi.

Ze začátku si nás lidé prohlíží ale po chvíli si zvyknou a zase koukají z okýnka. Většinou jsme takovou malou atrakcí, za úsměv dostáváme pozdravy a úsměvy na oplátku, nebo dokonce pochvaly, že jsme pěkní. No, ještě že jsem tak hrozně červená z toho vedra a není vidět, jak se červenám. Dokonce jeden mladý muž pronesl něco jako „sexy baby“ a další zase pochvaloval Davida, jak je jako velký mužský. No, sranda musí být 😀

Po asi hodině a půl dojíždíme do hlavního města Srí Lanky, Colombo, kde musíme přestoupit na další autobus. Páni, vážně hrozně děsivé. Tolik lidí není ani na Václaváku. Opravdu hlava na hlavě, všude autobusy, lidé, tuk tuky.

Po chvilce se rozhodujeme, že se na chrám na jezeře který byl v plánu opravdu podívat nepůjdeme a zaplujeme do nejbližší jídelny v okolí. „Co si dáte?“ No, něco co už jsme dlouho neměli, takže rýži s curry 😀 Dobře, je to jediné jídlo na které si podle toho co vidím troufnu 😀 Usedáme k docela špinavému stolu a pozorujeme lidi okolo sebe. Jéje, oni jedí rukama. A ne jen že jedí. Před tím než si jídlo dají do pusy tak ho promačkají v různých omáčkách a čočce a až po tom ho sní. Brrr po tom co jsme viděli na trzích a hlavně po tom, co jsem viděla na veřejných záchodcích jsem vážně vyděšená. Snažím se okolo sebe moc nerozhlížet a jen se usmívat a věnovat se svému talíři. Na tom se mimochodem nachází cosi co vypadá jako chřest v nějaké omáčce, ale když to strčím do pusy, je to tvrdé a totálně to nemůžu spolknout. No, tak asi nic, tohle se fakt nedá. Když pán odnášel můj polo plný talíř, už nevypadal tak vesele jako když nás v obchodě přivítal. Tak se rychle balíme a po zaplacení mizíme.

Chvilku bloudíme mezi lidmi a konečně najdeme autobus který potřebujeme. Tradičně se platí až vevnitř. Kromě řidiče je v autobuse totiž muž, který chodí za jízdy po autobuse a vybírá od nově příchozích peníze. Autobusy tady totiž moc dlouho nestojí, nazvala bych to spíše přibržděním než zastavením pro výstup cestujících 😀 10 kilometrů jedeme dobrých 40 minut a pěšky docházíme k našemu dalšímu guesthousu. Po cestě si dáváme džus z papayi za 100 sr (17 korun), který byl opravdu výborný a bez přidaných jablek a podobně, jak jsme zvyklí od nás. U guesthousu nás přivítá paní, které může být okolo 60 a umí skvěle anglicky.

Už cítíme vůni oceánu a tak hned po ubytování vyrážíme na pláž. Vlny jsou docela veliké a my jsme po pár minutách z plánovaného namočení nožek mokří po pás. Pláž je nádherná a písek neobvykle hrubý. Všude létají vrány a za námi je spousta palem, místy až menší prales. Po pár stech metrech palmy vystřídají takové malé garáže a brzy zjišťujeme, že to jsou domovy lidí. Takže moje zděšení z veřejných záchodků asi úplně není na místě. Myslím si, že tihle lidé záchod nemají vůbec.

Pláž v Dehiwale

Než se odtouláme z pláže je už okolo osmé hodiny a tak jdeme na pozdní večeři. Dáváme si nudle se zeleninou a je to úplně výborné. Velmi oceňuji, že se pán zeptal, jestli to chceme pálivé, já totiž rozhodně ne. I když si totiž objednáte jídlo nepálivé, omáčky k němu pálí dost. Pokud totiž chcete pálivou verzi, máte již v jídle zamíchané chilli a k tomu vám ho ještě donesou na posypání. David je tu v ráji a já trpím. Bez coly na zapití už se neobejdu.

No a teď už vám píši z našeho malého bytečku v jedné vile u pobřeží, kde se každých deset minut začne otřásat barák a já vždy zapomenu, že to je ten vlak, co máme kousek za oknem. Ale o vlacích již příště, krásnou dobrou noc 😊

2. den – Ahoj Srí Lanko!

Po šílené promrzlé noci si jdeme konečně pro snídani! 😀 Nejvíc se nám líbí docela designový obchod s čerstvými bagetami a ledový čajem z goji. Tak necháváme na pokladně 22 euro za tyto 3 věci a doufáme, že to bude alespoň dobré. Sice to nemělo cenu 20 eur, ale dobré to opravdu bylo 😊 O jeden oreový Mcflurry a několik návštěv záchodu později, (dámské záchody se napouštějí skoro až po okraj vařící vodou, trochu mě to děsilo) jdeme koupit pití a co nenajdeme? Coca cola za 14 korun! Stejně drahá jako voda. No, má sice zajímavou chuť, ale pít se dá.

V letadle procházíme bussines třídou a páááni je fakt nádherná. Na Srí Lanku letíme „jen“ jednopatrovým letadlem 😀 Tak, konečně jsme přistáli a jdeme si vystát frontu na pasovku! Ahá vy nemáte příletový lísteček no, tak si ho běžte vyplnit. Jo, tohle jsme opravdu chtěli slyšet po tom, co jsme si vystáli docela dlouhou frontu. No tak vyplňujeme lístečky a vracíme se zpátky.

Po hodině čekání dostáváme samolepky do pasu a vyrážíme po Srí Lanském letiši. Naproti duty free obchodu je celá řada ledniček a praček, hmm kterou si vezmeme jako doplněk ke krosně? 😊

Hurá konečně dorazily naše krosny (většina lidí má tři kufry na hlavu, tak to přeci jen chvilku trvá) a vyrážíme k východu. Už cestou pár lidí pokřikuje „taxík, taxík?“ další se ptají, zda nechceme simku, a třetí nám nabízí vše od naplánování cesty po odvoz na hotel. S díky odcházíme a dostáváme se před letiště. I když, spíš by seděl výraz na trh. Všichni na sebe pokřikují a připadáme si jako lovná zvěř.

Uloví nás nějaký muž se slovy že nás dovede k tuk tukům, což jsou dost zvláštní vozítka se sedačkou za řidčem, takový Srí Lanský taxík. No, dobře. Tak se vydáváme za ním a když nám řekne že chce 1000 srí lanských rupií (asi 170 korun) za to, že nás odveze 2 kilometry, začínáme smlouvat. Navrhneme sumu, a pán se na nás směje, že 1000 rupií je normální cena a čeká. Po 5 minutách smlouvání stále čeká. Tuk tuk nikde nemá a pod 1000 rupií nejde, takže odcházíme o pár metrů dál.

Červený tuk tuk

Asi pět dalších se nás ptá, kam jedeme, a všichni říkají, že nám tuk tuk seženou. Necháme se tedy ukecat na 700 rupií a jedeme ke guesthousu. Přivítá nás syn s matkou a o pár minut později si již dáváme čaj s mlékem. Vyrážíme na večerní procházku a jsme lehce zděšení. Všude okolo nás je spousta hluku a Srí Lančané na sebe troubí. Pořád. Není 10 vteřin, kdy by nikdo nezatroubil. No, celá doprava je tady obrovská sranda. Lidé jezdí po druhé straně, jezdí rychle, drsně a ignorují přechody či jiná pravidla provozu. Srí Lančané buď čekají několik minut na přechodu, než přejdou, nebo prostě vstoupí na vozovku se vztyčenou rukou a jdou. Nejradši se k někomu vždy připojíme, když si razí cestu 😀 Po úspěšném přejití na druhou stranu a asi 4 odmítnutích tuk tukářů si všímáme, že nic jako chodník v Negombu neexistuje. No, tak si to štrádujeme po ulicích a modlíme se, aby nás nic nesrazilo.

Obchody tu jsou především v garážích a věci na prodej bývají špinavé a sešlé, například různé mísy či elektronika. Obchody, které vypadají zavřené, vám rádi splní přání i pozdě večer. A tak jsme si dali rýži u náhodné budky, kde stál mladý muž a cosi si kuchtil. „Hello, do you have some food?“ Aniž bychom se domluvili, co si vlastně dáme jsme byli posláni ke stolu a čekali, až nám mladík cosi donese. Dostali jsme obrovský kopec rýže se zeleninou, vajíčkem a asi snahou o kuřecí maso. Snaha proto, že se jednalo hlavně o kosti, na kterých zbylo trošku masa. Lidé jsou tu dost chudí. Opravdu jde vidět, že co si koupí jim zůstane celý život.

Zahrada prvního guesthousu ve kterém jsme bydleli.

První Srí Lanské jídlo bylo opravdu vynikající a stálo jen 250 SR což je asi 42 korun. Když jsme muži chtěli nechat o něco víc, řekl že ne a s úsměvem si trval na svém, že to je naše. No, docela změna oproti zkušenosti s tuk tukářem, který nás neskutečně natáhl. S dobrým pocitem a plným bříškem vyrážíme konečně spát. Po nepohodlné noci na letišti se už nemůžeme dočkat.

1. den – Dubaj

V 8:30 vyrážíme z Prostějova a v deset si to už drandíme vláčkem do Prahy, odkud vylítáme ve 4 hodinky odpoledne. Všechno jde jak má a my vstupujeme do Emirátů.

Do Dubaje letíme snad tím největím emirátským letadlem, je to opravdu neskutečný kolos! Díky vymoženostem v Emirátech víme, že nás na palubě je 644! Letadlo má dvě patra, v prvním z nich letí první a bussines třída a pod nimi ekonomka ve které jsme i my 😊

Během cesty sledujeme letadlo i mráčky okolo nás pomocí tří kamer, které jsou na letadle upevněny. Celou cestu hrajeme hry, koukáme na filmy a cpeme do sebe to skvělé jídlo! Máme salát jako předkrm, dále houstičku s máslem, jako hlavní jídlo si můžeme vybrat druh masa a já se svým balíčkem kuřecího dostávám kuře na kari s kokosovým mlékem a rýží, neskutečná dobrůtka. Jako dezert máme Dort ze tří druhů čokolády a pár drobností, které můžeme jíst po zbytek cesty.

Dětem na palubě udělali zdarma polaroidovou fotku z letadla a všichni jsou opravdu velmi milí 😊 Veliké plus, které emirátům přičítám jsou nádherné a čisté toalety! Kdo jiný by to měl ocenit víc než já, která chodím každou hodinu. Čůrání v letadle nikdy nebylo tak příjemné! 😀 Dokonce máme na palubě i uklízečku.

V noci usínáme s hvězdným stropem nad hlavou a omotáni dečkou. Když po 5 a půl hodině přistaneme, jdeme nejméně 800 metrů chodbou, než se dostaneme do haly. Jelikož jsme se rozhodli jít ven z letiště, čekala nás pasovka.

Po asi hodině a půl čekání a bloudění jsme se konečně dostali ven z letiště a dostáváme obrovskou facku od neskutečné teploty. V jednu ráno je venku 40 stupňů a zavřená stanice metra, stejně tak jako vše na co jsme se těšili. Rychle zapomínáme na cestování po Dubaji, které jsme měli v plánu a zase se vracíme na letiště. Projdeme znovu kontrolou a jdeme si ustlat na nepohodlné židle, protože ty pohodlné už jsou zabrané. Spících lidí je tolik, že o ně skoro zakopáváme 😀 Tak dobrou, pro nás ne moc pohodlnou noc!

Plán naší cesty

No, plán cesty tak úplně nemáme 😀 Jediným naším plánem je mapka s místy, o kterých jsme slyšeli či četli a které nám přišly zajímavé. Kam nás vítr a na jak dlouho zavane, necháme náhodě. Vyrážíme z Prahy s ubytováním na dvě noci.

Také jsme si vytvořili seznam přání, která bychom si chtěli splnit:

1. Vypuštění želvičky do moře
2. Koupání slonů
3. Návštěva deštného pralesa (hádáte dobře, tohle je jen Davidovo přání :D)
4. Vystoupat na Adam’s Peak
5. Dovézt si nějaký speciální bílý čaj
6. Dovézt si přírodní mastičky plné kouzelných bylin
7. Běhat po pláži
8. Zjistit něco víc o buddhismu
9. Nepotkat pavouka
10. Jíst něco jiného než pálivé jídlo x jíst jen pálivé jídlo (myslím že víte, ke komu kterou část přání přiřadit)
11. Ochutnat buvolí jogurt
12. Cvičit jógu na pláži
13. Nedoplatit na to, že nejsme očkovaní na vzeklinu
14. Nechat si uvázat co nejvíce provázkových náramků
15. Nechat si smotat vlasy
16. Vystoupat na kopec s výhledem na Sigiriya Rock
17. Zkusit meditovat
18. Koupat se při měsíci v moři
19. Spát v hotelu s terasou a krásným výhledem
20. Přivézt si domů vonné tyčinky co David tak nesnáší

Budeme se vám snažit podávat co nejpravidelnější informace o tom, co jsme už na tomto úžasném ostrově objevili a kudy se touláme. Pravidelný cestopis o naší cestě najdete zde. Pojďte cestovat a objevovat s námi 🙂

Balíme na Srí Lanku

Tak a je to tady. Po dlouhém čekání konečně přišel svůj čas a my vyrážíme na Srí Lanku. Pojďte se s námi mrknout na to, co si na 4 týdny do tropů balíme my 🙂

Co zařídit před Srí Lankou
První věcí, kterou musíte před cestou zařídit jsou letenky, bez nich by to úplně nešlo 🙂 Jelikož jsme se museli řídit pevným termínem Davidovy dovolené a na Srí Lance jsme chtěli strávit co nejdéle času, cena letenek se nedala nijak moc ovlivnit. Koupili jsme tedy letenky na 4 týdny – s odletem 7. 8. a návratem 3. 9. 2017. Jelikož je to pevný termín a také termín prázdnin, vystoupaly letenky s aerolinkou Emirates z Prahy na 19 tisíc pro jednoho. Tato varianta s Emiráty pro nás byla tou nejlevnější. Vybírali jsme si letenky s nejdelšímy přestupy a doufáme, že nás pustí ven z letiště. Cestou tam máme asi 15 hodin v Dubaji a cestou zpět je to okolo 20 hodin na Maledivách a dalších 20 v Dubaji.

Na Srí Lanku je potřeba si také zařídit vízum pro vstup do země. Pro nás je nejvhodnější varianta na 30 dní za 35 USD, tudíž nějakých 770 korun na osobu. Přátelé nám doporučovali vyplnit si online vízum předem, které se pouze vytiskne a ušetří se tak čekání na letišti. Online formulář naleznete zde: ETA vízum
Víza do Dubaje a Malediv nejsou potřeba. 

Nedílnou součástí cestování by mělo být i cestovní pojištění. Pro všechny případy jsme si vybrali pojištění s vysokým limitem výdajů a vyšlo nás na 1680 korun pro dva.

Jelikož je Srí Lanka chudší země, ve které je rozšířeno několik docela závažných nemocí, očkování bylo jasným bodem, který musíme před Srí Lankou zařídit. Po přečtení různých článků z blogů a cestopisných stránek jsme se rozhodli pro žloutenku a břišní tyfus. A protože jsme narození po roce 1988, žloutenku typu B jsme již naočkovanou měli. Píchnout jsme si tedy nechali jen žloutenku typu A a břišní tyfus. Tyto dvě vakcíny stály bez pár korun 1800 plus 100 za aplikaci v očkovacím centru pro jednoho. Je vhodné si očkování dobře promyslet a včas začít řešit. Toto naše očkování se doporučuje cca měsíc před odletem, jelikož tak dlouho trvá, než si tělo vytvoří potřebné protilátky žloutenky typu A. Ale když jsem do vakcinačního centra volala, dozvěděla jsem se, že stačí pouze 14 dní před odjezdem. Dlouhou dobu jsme přemýšleli ještě nad vzteklinou, jelikož jí tam mohou přenášet třeba všudypřítomné opice, ale tu jsem na doporučení doktorů a známých zamítla.

Co s sebou?
Výlet na Srí Lanku chceme pojmout jako backpackerskou záležitost, vyrážíme tedy jen se dvěma krosnami na zádech a tudíž s co nejomezenějším obsahem.

Naše batohy
Větší batoh s radostí přenechám mému muži a tak já vyrážím s mou oblíbenou zelenou krosničkou – Osprey Tempest 40l, která je speciálně vyvinutá do letadla jako příruční zavazadlo (ale pozor, ze zkušeností víme, že ne u všech aerolinek splňuje rozměrové parametry). Davidova černá krosna má objem 65 litrů a je od značky HI-TEC, model Traverse.

Doklady
Desky se všemi vytisknutými důležitostmi – letenky, pojištění, mapka atd. Peněženka obsahující občanky, pasy a peníze. Rozhodli jsme se, že vyrazíme se 150 eury a zbytek peněz budeme vybírat až na místě z bankomatů, abychom neplatili dvojí směnu (koruna na eura a eura na rupie).

Lékárnička
jodisol – dezinfekce ve spreji, oční kapky

kinedril, septilen na bolest v krku , stoptussin na kašel, analergin na alergie, imodium na průjem, rennie na žaludek, preventan akut na imunitu při pocitu začínající chřipky, paralen, ibalgin, migralgin, brufen

rychloobvazy, alkoholické ubrousky, lepící stehy, náplasti

Kosmetika
Kosmetiku jsem se rozhodla rozřadit do tří taštiček. V první taštičce jsou věci na každodenní používání, ke kterým nepotřebujeme koupelnu. Takže například hřeben, deodoranty, růžová voda a jojobový olej který používám na obličej. Druhá taštička je koupelnová taštička, která ukrývá kartáčky na zuby, pastu a sprchový gel s šamponem. Třetí taštička bude schovávat lékárničku a všechny kosmetické serepetičky které se nebudou používat tak často – opalovací krémy, po opalovací krémy a zásyp na nohy.

Oblečení:
Na oblečení jsme si koupili tyhle vychytralé kostky – neboli packing cubes. První balíček asi 5 kusů jsme si koupili v ikee a tyto tyrkysové jsme si objednali přes slevomat asi za 300 korun (balení obsahuje 3 kostky na oblečení a asi 3 taštičky různých velikostí). Počet oblečení jsme se opravdu snažili omezit a tak vyrážím se čtyřmi tílky a třemi tričky s krátkým rukávem a jedním s dlouhým rukávem. Dále mám dvoje šaty, džínové šortky, tříčtvrteční legíny a lehčí dlouhé kalhoty. Sedm kusů kalhotek, dvě podprsenky, čtvery ponožky a pyžamo. U plavek jsem bohužel neodolala a vezu dvoje 😀 Spodní prádlo jsem volila bezešvé, aby brzy uschlo.

Boty
Vyrážíme jen se sandály a s našimi oblíbenými vivobarefoot teniskami na nohách.

Elektronika
Největší položkami je notebook a zrcadlovka, dále bereme malou outdoorovou kamerku, power banku, celosvětový adaptér do zásuvky, rozdvojku, nabíječky a ostatní příslušenství potřebné k foto technice.

Praktické věci
Do této kategorie řadím všechny ostatní věci, protože to jsou věci na které se často zapomíná, ale většinou jsou velmi důležité, nebo vám alespoň ulehčí pobyt v cizí zemi.

Asi nejdůležitější je pitný režim a jelikož byly na Srí Lance veliké záplavy a není tomu tak dávno, rozhodli jsme se využít všemožná opatření. Vezeme s sebou 3 lahve na vodu. Jednu skládací – Platypus, druhá je od značky Stanley, která udržuje obsah lahve studený a třetí tou nejdůležitější je filtrační lahev Katadyn, která přefiltruje 100 litrů vody a filtruje jak bakterie, tak i viry. S sebou máme také tablety na čištění vody které bych ale chtěla používat jen v krajní nouzi.

Super důležitá je pro nás i moskytiéra, která prý není ve všech ubytováních zcela funkční a tak si vezeme svou. Jako ochranu před hmyzem s sebou máme také predátory různých druhů. 3D predátor se stříká do prostoru kde se zachytává na různých materiálech a z nich se potom postupně vypařuje, červený predátor funguje jako impregnace a vydrží až 28 dní. Dva zelené fungují jako typický repelent, jen mají vyšší obsah účinných látek a proto jsou vhodné i do tropických zemí.

Ostatní: pytlík s věcmi které budeme nosit vždy u sebe (antibakteriální gel na ruce a malou lékárničku), 4 rychleschnoucí ručníky, toaletní papír, brýle, kapesníky, malý nožík, multitool, zámeček s klíčkem, skládací misky, spork jako příbor, zahřívací fólie, šitíčko, manikúra, pláštěnky, čelovky, zip-locky, gel na praní v ruce s šikovným kartáčem, skládací taška a průvodce po Srí Lance 🙂

Pole plné gladiol a slunečnic

Tak jako vždycky bych se s vámi ráda podělila. Ráda bych se podělila o jedno nádherné místo a taky o to, že si ne všichni váží krásných skutků.

Cestou z bazénu mě mamka dovedla na jedno místo, které mě strašně moc potěšilo. „Zastavíme se ještě tam na poli a nařežeme si zase gladioly.“ Nechápavě čekám, kam mě tahle povedená rodinka zase doveze.

Už za šera dorazíme k poli, které je ohraničené posekanou trávou. Z dálky vidím velikou ceduli s nápisem řezané květiny. Pod tabulí je zavěšený nožík na půjčení a pod ním kasička. Pááááni no to je skvělý. Prostě si zastavíte, když jedete okolo, uříznete si nádhernou květinu, přesně tu, co se vám bude líbit v libovolné barvě, velikosti či tvaru a hodíte do kasičky 20 korun.

Tak úžasný projekt už jsem dlouho neviděla. Moc si vážím lidí, kteří vkládají důvěru do jiných a vytvoří něco takhle suprového. Když jede váš muž z práce, jen je na dvě minutky zastaví, uřízne vám kytičku a za tak málo peněz vám vykouzlí úsměv na několik dní, kdy budete kytičku ve váze potkávat (jo Davide, takhle dlouho mi kytička dělá radost, takže doufám, že mi budeš zlepšovat dny častěji :D).

No a pak tu je ta druhá stránka těhle projektů. Když jsme si tak procházeli polem, svítili na cestu a počítali, kolika lidem chceme udělat radost, prošla okolo nás paní, co měla v ruce obrovský puget gladiol. V poli bylo sotva vidět na cestu ale v tuhle chvíli nám to ještě nepřišlo divné. „Jéje, vy jich teda máte, to byste zkrachovala kdyby jste sem chodila často“ pronesla má mamka se smíchem. Se ségrou jsme se odpojily a vydali se probádat i druhý konec pole, kde v trávě seděl muž se dvěma koly a několika vytrženými gladiolami i s cibulkami vedle. Tak jsme změnili směr a vraceli se zpět k rodičům.

Paní měla v ruce asi 30 gladiol. Když jí přítel se smíchem řekl: „Míšo, to už stačí ne,“ slečna odpověděla: „když já bych chtěla ještě ty slunečnice.“ Když jsme s našima došli do přední části pole, najednou zmizeli i s kytkami. Na konci pole žádná kasička není. Takže jsme byli svědky toho, jak nějací lidé dokáží zneužívat dobroty jiných. Mamka dohledávala poslední kusy a na zemi nacházela uřezané kytky, která tam slečna před ní nechala poházené.

Prosím, nebuďme lhostejní a neupřímní. Važme si lidí, kteří chtějí dělat svět lepší a nepodvádějme je. Bez našich lepších skutků nebude lepší ani svět okolo nás.