Po knize jsem sáhla z jednoho, pro mě velmi důležitého důvodu… ta obálka! Kniha je na pohled velmi pěkně zpracovaná. Marie Doležalová vyobrazená jako úžasná herečka Audrey Hepburn, s nápaditým notebookem a také zajímavým názvem. Jedinečný formát a tyrkysové doplňky s hřbetem, který se bude v knihovně skvěle vyjímat. Prostě boží!
Kniha vás provází jak hereckým světem, tak i osobními humornými historkami z hereččina života.
Problém nastal, když jsem se do knížky pokoušela začíst.. Pořád to ne a ne jít. Rezignovaně jsem tedy četla dál a později přistoupila na kompromis – přečtení vždy jen pár kapitol a knihu odložit. Nějaké články byly zajímavější, jinými jsem se musela vyloženě prokousávat. V každém případě mě bavili spíše zajímavosti v knize řečené, než to, jakým stylem byla napsaná.
A proto Kafe a cigárko doporučuji především lidem, které téma herectví a divadla láká, nebo jsou s ním nějakým způsobem spjati.
Dnešek se nese ve víru chrámů. Rádi bychom navštívili město Dambulla, které je asi dvacet kilometrů vzdálené, protože se v něm nachází nejznámější jeskynní chrám na Srí Lance. Pan domácí má prý stejnou cestu, a tak nás zase sveze ? Doveze nás až k prvním schůdkům vedoucím do jeskynního chrámu.
David na sebe hází moje kalhoty, já si beru jeho košili s dlouhým rukávem a pomalu vyrážíme směrem k pokladně. No a koho po cestě nepotkáme? Malinkatá koťátka. Takhle mrňavá jsem nikdy ještě neviděla. Kočičí máma ve mně se probouzí a já je všechny hladím a pozoruji.
Vstup do chrámu je docela vysoko, a tak po zdolání schodů vstupujeme do areálu chrámu. Čekala jsem, že vstoupíme rovnou do jeskyně, ale tady se nachází malé nádvoří a podél něj je pět vstupů do jednotlivých jeskyní, ve kterých je vždy několik soch Buddhy.
Po cestě zpět si u chrámu zahraju na Marilyn Monroe, protože tu hrozně fouká a vyrážíme dolů. Na místě, kde předtím byla koťátka zahlédneme jedno malé štěňátko, a tak si ho jdeme pohladit. Mnich, který nás chvilku pozoruje, jak si s mrňouskem hrajeme nás zavede o kousek dál kde je štěňátek asi 15! Dá pryč zábranu a všechna štěňátka se na nás vyvalí a všechny nás malinko koušou, olizují a hrají si.
Po vydovádění se s mrňousky jdeme k dalšímu chrámu, který se jmenuje Golden Temple of Dambulla. Překvapí nás fakt, že se chrám neplatí. Je to asi první chrám, za který neplatí ani místní, ani cizinci. Pod chrámem se nachází také buddhistické muzeum, které navštívíme, tam už je ale vstupenka nutná.
Po cestě ke zlatému Buddhovi potkáváme spoustu opic a taky opičích bobků 😀 Na vrcholu si dokonce tyhle malé potvory pochutnávají na květinách, které lidé nosí jako dary pro Buddhu.
Polední sluníčko už pálí v celé své síle, a tak se vydáváme zpět do guesthousu. Necháváme si tuk tukářem zastavit o obchůdku poblíž, kde mají v nabídce džusy. Ochutnáváme tentokrát avokádový a ptáme se ženy která obchod vlastní, jestli také vaří. Prý ano, takže nám udělá rice and curry. Super, čekáme s prázdnými žaludky na jídlo a v tu dobu ještě nevíme, že to bude naše nejdéle připravované jídlo, které jsme na Srí Lance měli.
Po hodině čekání už to vzdávám, běžím se do guesthousu vyčůrat a Davida v tom nechávám samotného. Když už jsem i vysprchovaná a David stále nikde, už mi to přijde dost divné. Nakonec dorazí po dvou hodinách čekání s malým pytlíčkem rýže 😀
Včera jsme se před majitelem guesthousu zmínili, že bychom chtěli vidět východ slunce na hoře, která se nachází naproti Lví skále, a tak se nabídl, že nás tam v pět ráno odveze. Prý je cesta za rozbřesku hodně nebezpečná kvůli slonům, kteří rádi touto cestou putují.
V pět ráno kvůli nám tedy vstává a zaveze nás k hoře jménem Pidurangala, kterou máme pár kilometrů od guesthousu.
Pidurangala
Vstupné stojí 500 rs pro jednoho. Vyrážíme tedy po kamenitých schodech a když začne svítat, stojíme už na hoře. Dokud byly po cestě schody, šlo se fajn i přes to, že byla úplná tma. Ke konci cesty ale schody vystřídaly obrovské kameny, přes které jsme museli přelézat. Poslední kámen byl tak vysoko, že mě na něj musel David skoro vyhazovat, mít krátké nohy na těhle cestách není úplně výhodou 😀
Nahoře je okolo dvaceti lidí, a tak si v klidu sedáme a vychutnáváme východ slunce. Ze skály je 360 stupňový výhled a kousek napravo od východu začíná ze tmy vystupovat lví skála z předchozího článku.
V osm hodin už na nás čeká ooobrovská snídaně a my se do ní s chutí pouštíme.
Na půl druhou jsme si domluvili safari a tak s panem domácím a našimi spolubydlícími z druhého pokoje vyrážíme do národního parku Kaudulla. Celkový vstup nás vyšel na 8500 rs. Cena se dělí na jeep a samotné vstupenky. Jeep stál asi jen 3 tisíce, protože jsme se o něj dělili s dalšími dvěma lidmi a vstupenky nás vyšly zhruba na 5100.
Po hodině jízdy vjíždíme do safari a užíváme si výhled z jeepu ve stoje. Potkáváme pávy, opičky, orly a spoustu slonů. Tento park je především lákačkou na slony, protože jich tu můžete vidět nejvíce pohromadě. My jsme jich potkali asi 150. Po pěti hodinách jedeme zpět a polovinu cesty si jako malé děti užíváme ve stoje v jeepu, který jede docela rychle. Je to zatím naše nejrychlejší jízda na Srí Lance ?
Cestou zpět máme velké štěstí (nebo jsou naši řidiči víc všímaví), protože potkáváme snad všechna žvířata, která jsme viděli na safari. Asi deset pávů na louce, želvu u cesty a dokonce malé stádo slonů, které se rozhodlo přejít před jeepem přes silnici.
PS: Posíláme obrovský pozdrav všem našim skvělým posluchačům z DS Zvonkova! 🙂
Pan domácí nám dává snídani na cestu a my v 5:30 vyrážíme z hotelu v Kandy. Čeká na nás tuk tukář ze včerejšího dne a my se modlíme, aby už tolik nemluvil 😀 Po cestě nám asi pětkrát řekne, že se mu takhle ráno řídí opravdu špatně, že normálně vstává v 11 (asi aby dostal větší spropitné).
Měli jsme v plánu dojet ke skále ještě před otvíračkou, ale prý to stačí až po té osmé. No, tak dobře. V půl deváté dojedeme k našemu guesthousu, který nám doporučila paní se kterou jsme se seznámili po cestě na Ella Rock. Jen si tu odložíme krosny a spěcháme ke Lví skále. Tuk tukář nás tedy po cestě trochu přiblíží a my už vyrážíme.
Celkově bych tuk tukáře nehodnotila zle. Jezdí rozumně, ukáže vám spoustu věcí, a nevezme si za to otřesné částky. Ale pořád je tu jeho Srí Lanská část, kdy dělá něco jiného než říká, snaží se vás natlačit do věcí do kterých se vám úplně nechce (ale vzápětí vám řekne, že vás do ničeho nutit přeci nechce) a neustále troubí 😀 Ale asi je to menší zlo, Kandy je prý největším shromaždištěm podvodníků.
No a teď už ke Lví skále ? Doufali jsme, že tu budeme opravdu brzy a vyrazíme nahoru mezi prvními. Bohužel se tak nestalo. Když jsme asi po kilometru prašné cesty došli ke skále, uviděli jsme obrovské davy turistů. Rychle jsme se tedy dostali k bráně, abychom započali naší cestu a dozvídáme se, že musíme nejdřív do nějaké pokladny na druhou stranu areálu, abychom si koupili lístky tam. Jasně, proč si nekupovat lístky u vchodu ale někde na druhé straně.
U pokladny vidíme dvě fronty. Jedna je pro místní a druhá pro cizince. My jako cizinci platíme 4620 rs pro jednoho (necelých osm set) a ceník pro místní stále nemůžeme na internetu dohledat. Místní mají i jiné vstupenky, takže pochybujeme, že cena pro ně bude stejně vysoká. To by si totiž procházku nemohl dovolit skoro žádný Srí Lančan. Tento ceník je opravdu všude. Místní většinou neplatí nic a cizinci zaplatí jak vstupné, tak často i spropitné, protože si o něj Srí Lančané občas dost drze řeknou.
Rybník plný leknínů
Nahoru jdeme hodně rychle, abychom se dostali co nejvíce dopředu a vyhnuli se turistům. Po cestě je totiž několik obrovských hnízd plných nebezpečných včel, která reagují na hlasitý ruch a naštvané vylétávají napadnout lidi. I přes několik výstražných cedulí je tu dost veliký ruch a tak se snažíme z míst klidit co nejrychleji.
Včelí hnízda
Nejprve se jde přes zahrady a poté začíná stoupání. První schody nás zavedli k nástěnným malbám polonahých žen. Vracíme se dolů a schodiště nás vede o trochu dál a my začínáme stoupat na samotnou horu. Míjíme pověstné lví tlapy a po chvilce už se ocitáme na vrcholu. Historie hory je velmi zajímavá.
Pozůstatky lví „brány“
Na vrcholu jsou ruiny paláce krále, který ze Sigiriye vládl. Docela sranda byla představa, jak jdou lidé ke králi na audienci. No, cesta nahoru musela být lehce komplikovaná, myslím si, že neměli tak plně funkční schodiště jako my dnes.
Nejdříve zde bydleli lidé, kteří se schovávali v jeskyních okolo skály, a to téměř pět a půl tisíce před naším letopočtem. Ve třetím století před naším letopočtem začali jeskyně využívat mniši raného Buddhismu. V pátém století našeho letopočtu z ní vládl král Kasyapa a po jeho vládě Sigiriyu využívali do dvanáctého až třináctého století opět mniši a poté byla skála zapomenuta. Pohltila ji džungle a objevili jí až archeologové koncem devatenáctého století.
Hora Pidurangala na kterou se můžete těšit v příštím článku 🙂
Cestou zpět potkáváme víc a víc lidí a stále žasneme nad chováním některých z nich. Jdeme po úzkém schodišti, za námi jde dalších asi 30 lidí a skupinka před námi se rozhodne si prostě udělat selfie, takže nás všechny uvězní a čekáme, než se dofotí. Tahle turistická místa plná lidí nás opravdu vytáčí čím dál tím víc, protože se k sobě lidi vůbec nechovají ohleduplně a je jim úplně jedno, že za nimi někdo jde.
Pod skálou si procházíme zahrady a sluníčko už opravdu silně pálí, tak se rozhodneme nakoupit nějaké mňamky na cestu a vyrážíme. Když stojíme ve frontě v obchodě, předběhnou nás tři místní. U prvního si řeknu dobře, třeba nás přehlídl. Ale u třetího? A prodavač to vůbec neřeší a v klidu si obsluhuje místní.
Paní ještěrka palácová
Naštěstí je pro nás alespoň guesthouse milým překvapením. Pokoje jsou krásně čisté, vybavené, máme útulnou terasu a skvělé domácí.
Náš doprovod do guesthousu
Zrovna jsme dojedli výbornou večeři, kterou nám rodina uvařila a my sedíme na terase obklopení tmou. Sem tam na mě dopadne nějaký letící hmyz nebo kobylka. Moc si tu ty hmyzáky užívám. Na stěně za námi se jich ještěrka snaží ulovit co nejvíce. Doufám, že se jí to povede.
Včera jsme si domluvili tuk tukáře, který za rozumnou cenu (2500 rs/den) vozí lidi po Kandy. A tak vyrážíme v 8:30 objevovat. První zastávkou budou sloni. Měli jsme v plánu navštívit sloní sirotčinec Pinewalla a Millenium kde se na slonech můžete svézt a vykoupat je. Po cestě nás začal tuk tukář přemlouvat, že zná hezké místo, kde je za dobré peníze spoustu zábavy. Prý jsou na Millenium špatné recenze. Tak jsme si řekli, proč nezkusit na doporučení místo, kam nás chce zavést. Nebyl to totiž takový typický kecálek a z referencí od Čechů jsme se dočetli, že se je nesnažil nijak oškubat.
Vyhlídka nad Kandy
Když jsme dojeli na místo, dozvěděli jsme se, že jsou sloni pryč protože se zapojují do nějakého festivalu. No dobře, tak odjíždíme a tuk tukář se ptá nějakého místního kde je to dobré a odváží nás na místo, kde jsme se svezli na slonech. Jméno společnosti si nevybavíme a na googlu ho bohužel také nemůžeme najít, ale v názvu mělo určitě číslo sedm.
Sem opravdu nejezděte, bylo to pro nás neskutečné zklamání. Zaplatili jsme 8000 rs za dva za dvacet pět minut jízdy. Alespoň že na slonovi byla pouze deka a ne ty obrovské železné konstrukce, to už by bylo opravdu moc. Po prvních deseti vteřinách jsem si uvědomila, co je to za hrůzu. Sloni nemají za den jedinou volnou chvilku, asi čtyři se točí stále dokola a dělají to stejné.
Slon došel za neustálého nadávání a píchání bodcem mahuda (člověk, který slona cvičí) k řece, do které se mu vůbec nechtělo, nuceně nás chobotem postříkal a dál ho vedli jakousi malou džunglí, udělali jsme pár otoček a póz pro foťák a na konci trasy tomu chuděrovi alespoň dali pár kousků dýně či čehosi. Hned po slezení na slona vylezli další lidé a koloběh pokračoval.
Vůbec jim nebylo blbé si říct o další spropitné i přes to, že jsme už takhle zaplatili dost velkou částku. Dáváme jim tedy spropitné a rychle mizíme z tohohle místa pryč. Řidič se ptá, proč nejsme šťastní a jestli je něco v nepořádku. Jo, to je. Až teď mi došlo, jak pošetilá byla myšlenka jít na nějaké neprověřené místo. No, jsme tak zklamaní, že do sirotčince už radši ani nechceme a vyjíždíme zpět do Kandy. Po cestě se s řidičem domluvíme na dvou dalších místech. Rádi bychom navštívili dvě obrovské sochy Buddhy, které jsme viděli z dálky.
První je chrám kousek za Kandy a jedná se o docela pěknou asi půl hodinovou procházku. Jdete jakousi zahradou, na které cestou potkáte několik míst se sousoším z Buddhova života. Před chrámem dostanete letáček s vysvětlivkami. Myslím si, že tady je fajn si vstupné zaplatit, je to tu takové milé a máte i šanci se něco dozvědět. Vstupné bylo 300 rs pro jednoho.
Druhou sochou je menší chrám jménem Bahiravokanda Vihara Buddha Statue nacházející se přímo v Kandy. Od vstupu vyjdete asi 20 schodů a jste u sochy Buddhy, takže úplně nevím, jestli se vyplatí platit vstupné a jít nahoru. Za Buddhou je schodiště vedoucí až k jeho hlavě, ale když jsme zde byli my, otevřená byly asi jen dvě patra.
Pokud bude pršet, připravte se na opravdovou chuťovku, protože si před chrámem musíte sundat boty a schodiště je z dlaždiček a pravděpodobně se o něj nikdo moc nestará. Vstupným si nejsme úplně jistí, ale pravděpodobně 250 rs na osobu.
Procházka ve špíně 😀
Po cestě jsme ještě nakoupili mangostan, který znáte z jednoho z předchozích článků, červené banány, které chutnají skoro stejně jako normální a durian.
Durian je docela velká, ostnatá tvrdá koule, která je na poměry Srí Lančanů dost drahá. Koupili jsme si jeden z nejmenších, který stál 400 rs – tedy asi 67 korun. Ve stánku nám ho nasekli, protože má velmi tvrdý obal. Zezačátku mi voněl a po delší chvíli se z toho stal vážně nesnesitelný puch. Na hotelovém pokoji už se to vůbec nedalo vydržet. A ani chuť nestála za to. Vnitřek měl obrovské pecky takže toho, co se dalo sníst bylo opravdu málo a chuť vůbec nevím k čemu přirovnat. Bylo to něco jako avokádo s oříškama či vajíčkem 😀 Když si k tomu připočtete ne zrovna skvělou vůni, durian si asi do oblíbeného ovoce nezařadíte (my tedy rozhodně ne).
Budí nás prudký déšť. Ale to nám moc nevadí, protože si dnes chceme udělat klidnější den a projít se do centra Kandy. Snídani jsme si tedy objednali až na devátou, a tak si užíváme klidného rána, kdy nic dělat nemusíme.
K snídani máme veliký talíř ovoce, rýži s kari, tousty s džemem a vajíčko. Snídaně je opravdu rozmanitá, ale nám trochu chybí náš minulý guesthouse, kde nás budila půlka rodiny, snídávali jsme místní výborné jídlo, pili sypaný čaj z konvice a jedli čerstvě rozkrojenou papayu. Myslím, že laťka byla nasazena hodně vysoko. Večeřívávali jsme čerstvě uvařené speciality a teď večeříme nudle z polystyrenové misky z fast foodu 😀
Z nostalgie nás vytrhly opička, která běžela po vedlejší střeše. Za opičkou se po delší chvilku vyřítily další a tak jsme u snídaně měli o zábavu postaráno. Když jsme přišli na pokoj, sedli jsme si na balkon a pozorovali dál. Z balkónu jsme viděli jednu opičku, která si ukradla maracuju z naší zahrady, do které se hned pustila. Zkušenými pohyby si ji oloupávala a ládovala se. Potom se rozhodla, že to asi nestačí a z vedlejšího domku si ze zahrady vzala celý pytlík brambůrek, otevřela obal a do pusy si rukou začala cpát chipsy.
Přijde mi hrozně srandovní pozorovat zvíře, které je nám svým chováním tak podobné. Když poznávám způsob, jakým jíme, či sedíme (až na to že se většinou u jídla neškrábu na zadku). Každopádně jsou tu opice pěkně drzé. Místní tu na ně mají spadeno a dost často je vyhání. Dneska jsme viděli celou smečku na balkóně našich sousedů.
Když se počasí trochu zklidnilo, vyrazili jsme do Chrámu Buddhova zubu. Tento chrám není moc starý (jen pár set let, byl několikrát zničen) ale je z venku krásně čistý a udržovaný. Ve městě je to pravý blázinec a my jsme za cestu tam použili asi patnáctkrát naší nacvičenou frázi – „No, thank you.“ na tuk tuky, kteří jsou neskutečně neodbytní a na každém kroku na vás pořvávají.
Jezero v Kandy
Před chrámem nás zastavuje kontrola s tím, že i David musí mít zakryté celé nohy. Šátek se mi v okolí žádný nelíbí, a tak se za pár minut David souká do mých nově koupených letních kalhot, moc mu sluší ? Celou cestu k chrámu se musím smát, protože ta fialová, to je přesně jeho barva.
Před vstupem do samotného chrámu si musíme sundat boty. Už se moc těším na ty studené kameny, co mě budou zebat a louží tu taky pár je, kdybyste si chtěli umýt nohy ? Vstupné je tu také velmi zajímavé. Pro místní není žádné, pro lidi z Thajska a Indie je to 1000 rupií a pro cizince 1500 rupií.
Valíme se tedy davem. Místní nakupují lotosové květy a vonné tyčinky jako dar Buddhovi. Prohlížíme si chrám, něco málo nafotíme a poté si procházíme buddhistické muzeum. Nikde žádné pořádné vysvětlení buddhismu. Hmmmm, bohužel je toto místo natolik plné turistů že kouzelnou atmosféru chrámu vytváří pouze zapálený kokosový olej.
Chrám Buddhova zubu sem láká tolik lidí proto, že dle historie se zde ukrývá Buddhův zub, o který Srí Lanka velmi urputně bojovala a který je pro buddhisty velmi důležitý. Třikrát denně se v chrámu koná ceremonie, která dovoluje věřícím nahlédnout na zlatou schránku, ve které je údajně zub uschován.
Skoro jako Buddha
Po cachtání se v kalužích a dvou nechutných „dortech“ (Srí Lančané opravdu neumí péct sladké) vyrážíme na cestu zpátky a své „No, thank you.“ opakujeme pro změnu tak padesátkrát, protože se za hodinu koná jakási tradiční taneční show a všichni obchodníci po cestě nás na ní zvou.
Teď už jsme na pokoji, vysušení po tom neustálém dešti a plánujeme další dobrodružství. Zítra je totiž konečně den, kdy vyrážíme za slony!
V osm si dáváme poslední snídani, loučíme se s našimi úžasnými hostiteli a v 9:20 už vyjíždíme z vlakové zastávky směr Kandy. Tato cesta je prý jednou z nejhezčích na Srí Lance. Nám po osmi hodinách už moc nepřišla 😀 Asi třetinu cesty stojíme, zbytek si houpeme nohama ve dveřích vlaku. Střídá se obrovská zima s vedrem. Za cestu sníme asi 10 druhů různého jídla. Zásoby nám totiž doplňují prodavači, co chodí po vlaku s košíkem plným různých dobrot.
Zase s námi jede spousta turistů a my doufáme, že to v Kandy bude lepší. No, prý nebude. Spousta místních nás ani nenechá vystoupit, natož aby počkali až se zastaví vlak a už se přes nás rvou se spoustou zavazadel.
Ale jsou tu i ty hezké momenty. Když se na vás děti ve vlaku smějí. Když vám nabídnou brambůrky za to, že jim pro radost dáte balónek. Když vám mrňousové z malých vesniček, kterými projíždíte, mávají z obrovské dálky a nebo běží z kopce jen kvůli vlaku, kterému chtějí mávat. Na vlak tu mávají a smějí se dokonce i dospělí ?
Po necelých osmi hodinách konečně dorážíme do Kandy. Všude spousta ruchu, lidí a otravných tuk tukářů. Na vlakovém nádraží jsme dokonce našli záchodky pouze pro turisty. Občas se nám stává, že stojíme ve frontě lidí třeba na objednání jídla nebo koupení jízdenek a místní člověk nás prostě předběhne, jako bychom ve frontě nestáli. Tenhle problém tu zažíváme dennodenně. Ale najdou se i tací, kteří za vámi jen tak přijdou a zeptají se, jestli nechcete poradit se směrem trasy a nic od vás nečekají.
Po cestě jsme hrozně unavení, a tak se necháváme tuk tukem odvézt do hotelu a poté si jdeme v dešti pro jídlo. Je to tu plné… koho jiného než turistů?
A teď už tu pomalinku usínáme a těšíme se na zítřejší návštěvu prvního chrámu. Okolí Kandy je jich totiž plné. Taky je plné ještěrek. Dvě nám dělaly společnost na balkóně a jedna vám mává zpod skříně (doufám že zůstane na svém místě a nebude mávat z mojí krosny). Mějte se krásně!
Dopoledne vyrážíme na naší tour de Ella. Pěšky vyrážíme do čajové továrny. Když ale vidíme ten kopec před námi, rozhodneme se stopnout tuk tuka, který nás vyváží až na vrchol k továrně. Po vstupu nás šipky navádí po továrně až do třetího patra. Zde si kupujeme lístky a kocháme se výhledem z továrny.
Hlavním druhem čaje, který se na Srí Lance pěstuje je černý čaj, neboli cejlonský. Proto také Srí Lanka dříve nesla jméno Cejlon. Na Srí Lance jsou rozesety továrny na různý čaj. Tato v Elle se ale specializuje pouze na čaj černý. Bylo nám vysvětleno, že čaj je sice v různých částech Srí Lanky stejný, mění se ale jeho chuť v závislosti na tamním podnebí.
Velmi zajímavé mi přišlo, že se sice sbírá asi 5 vrchních lístečků z keře, v průběhu výroby se ale oddělí vrchní lístky, které se použijí pro výrobu čaje pro export. Tyto lístky jsou bohatší na minerály a čaj z nich je přirozeně dražší. Ze spodních lístků se vyrábí čaj pro Srí Lanku, který je levnější.
Na prohlídce s námi bylo asi 20 dalších lidí. Chování Srí Lančanů není vždycky úplně vyspělé, ale na prohlídce jsme se hodně styděli za Evropany. Opravdu si občas říkám, co je to okolo nás za lidi. Průvodce je čtyřikrát napomene, že se nesmí fotit a vzápětí si žena vytáhne foťák znovu a ve focení pokračuje. Nejen že na všechno sahají jejich děti, oni musí taky. Být všude první, všude se prodrat a všechno okamžitě ochutnat. Opravdu jako zvířátka, hodně tu platilo rčení jaký rodič, takové dítě.
Občas jsme se museli smát podmínkám, ve kterých se čaj připravuje. Když jsme procházeli továrnou, žádné hygienické předpisy zde neplatily. Žádný ochranný oděv ani žádné návleky jsme neměli. Čaj nabírali pracovníci i ze země, kde jsme procházeli, sahali na něj rukama a dokonce jsme viděli ženu, která čaj urovnávala nohou 😀 No, doufejme, že to byla neskutečná náhoda a s čajem se takhle doopravdy nezachází (jo, je to dost naivní představa).
Cestou z čajové továrny jsme smlouvali cenu jízdného k dalšímu naplánovanému bodu. Smlouvání s tuk tukáři je docela sranda, když ho nutně nepotřebujete a trošku víte, co na ně platí. U továrny nám mladík nabízel 1200. Tak jsme řekli, že to je moc a že půjdeme pěšky. Tuk tukář nás po chvíli dojel a nabídl nižší cenu. Pak to zase otočil, protože jsme chtěli ještě nižší cenu, no prostě blázinec. Po chvíli jsme usmlouvali jiného na 600 a vyráželi k Nine arch bridge.
Po kolejích jsme došli k mostu, kde byla super kavárna. Počkali jsme až projede vlak a potom jsme si oddechli v kavárně přímo u mostu. Na tak oblíbeném místě zde byly skvělé ceny a my jsme si mimo jiné objednali i výborný Srí Lanský dezert – Curd and Honey. Jedná se o buvolí jogurt politý palmovým sirupem, je to fakt výborné.
Bereme si kokos na cestu a vyrážíme zkratkou přes les na Little Adam’s peak.
Vosí hnízdo v lese
Naštěstí už jen malý, ten velký máme za sebou. Po ušlápnutí toho velkého je jeho malý brácha na výšlap opravdu příjemný.
Nahoře děláme pár fotek a jdeme se projít okolo rezortů, které se nacházejí přímo v čajové plantáži. Po cestě natrefíme na ukazatel čajové továrny na zelený čaj a tak si kupujeme další nezbytnost.
Stopujeme dalšího tuk tuka k 9 kilometrů vzdáleným vodopádům. Po cestě ještě nakupujeme různé místní snacky a ovoce. U vodopádů je neskutečně hodně turistů a s nimi i všelijakých stánků. Tady se nám tedy nelíbí. U vodopádů se dá koupat, ale to slyšelo i dalších 50 lidí, a tak si koupíme něco na zub a co nejrychleji se vydáváme do centra Elly, které jsme ještě neviděli. Další turistická smršť. Nakoupíme tedy pár čajíků a dárků pro rodinu a s potulnými pejsky, kteří nás doprovází si to štrádujeme do našeho skvělého guesthousu.
V 9 hodin už na nás čeká královská snídaně. Hlavním chodem jsou rýžové kapsy plněné kokosem a palačinky. Jako přílohu dostáváme čerstvé ovoce a čaj.
Po snídani jsme se seznámili se dvěma Holanďany, kteří se zrovna ubytovali a po asi hodině sdílení zážitků ze Srí Lanky se společně vydáváme na výšlap na nejznámější horu v Elle – Ella Rock. Po studeném včerejšku dnes prudce svítí sluníčko a konečně si připadáme, že jsme v tropech.
Cestou na Ella Rock se chceme mrknout na malý vodopád, a tak jdeme k nádraží a odtud 2 kilometry vedle kolejí. Celou cestu se modlíme, abychom nepotkali vlak, cesty okolo kolejí tu totiž nejsou moc veliké i přes to, že tu místní chodí pravidelně. Před starým mostem se dáváme doleva a rozhrnujeme všechnu tu vysokou trávu, větve a já si radši ani nepředstavuju, co všechno tam ještě může být.
Mimochodem s sebou máme knižního průvodce a asi 4 další návody, jak se do cíle dostat. Po této trase ala Indiana Jones docházíme k malým vodopádům – Little Rawanna Ella Falls, které jsou bohužel z větší části vyschlé. Nevadí, i tak je z vodopádu krásný výhled na údolí.
Podle instrukcí se máme za lávkou nad vodopádem vydat doprava. Jsme totálně zmatení, všude se prodíráme trávou, čajovníky a nevím čím ještě, prostě většinou věcmi, které jsou vyšší než já. Ptáme se turistů, kudy jít, ale většinou nám ukážou několik cest a na dalším rozcestí už opět nevíme kudy. Žádné značky tu neexistují, slyšeli jsme totiž, že si zdejší lidé vydělávají tím, že dělají lidem průvodce na tyto místa a vůbec bychom se nedivili, kdyby značky sami ničili či zakrývali. Po cestě potkáváme pár dětí. Malý kluk sedí na kameni a prostě nám ukáže na batoh. Tak si říkáme, co asi chce a potom nám dojde, že ukazuje na jídlo. Máme s sebou malou svačinku ve formě jakýchsi místních preclíků. Bez zamyšlení mu je dávám a až později mi dochází, jak to vlastně bylo drzé. O pár set metrů dál si jeden z dalších dětí říká o vodu. Prostě žádná prosba, jednoduše si ukáže a doufá, že to uhraje na to, že je dítě. Po druhé už stejnou chybu neudělám a říkáme, že jí potřebujeme.
Po asi 3 hodinách (celá cesta měla trvat něco okolo čtyř hodin) se ocitáme na kopci. Hm, všechny cesty tu záhadně končí a je to tu fakt podivné. Dlouho zkoušíme všemožné cesty a spekulujeme, jestli tohle je opravdu ta pověstná Ella Rock, i když je vedle nás jedna vyšší. To nám úplně nesedí. Holanďané se tedy chtějí odpojit a jít zpět, když se najednou vyřítí místní žena a za ní běží Španělka, se kterou prohazujeme pár slov. Říká, že jí nezbyla jiná možnost než si vzít místní jako průvodkyni, protože byla totálně zmatená. Místní nám na hodinkách ukazuje, že cesta na skálu trvá asi 40 minut a tak se k nim naše čtyřčlenná skupinka připojuje.
Asi po hodině stoupání se opravdu nacházíme na vrcholu. Páni, takže to opravdu byla ta nejvyšší hora, kterou jsme viděli. Paní „průvodkyně“ je naštvaná, že ji nechceme dát tolik peněz, o kolik žádá. To je obrovský problém těchto lidí. I přes to, že žijí v malé garáži bez čehokoliv, jakmile vidí turistu, řeknou si o pětinásobek reálné ceny.
Po nafocení krásného výhledu vyrážíme na cestu zpět. Jednou se zase ztratíme, ale jinak si vedeme obstojně i bez průvodkyně, cestu si většinou pamatujeme. Když jdeme skrz čajové plantáže, najednou přede mnou přeběhne malý had. Bože, strašně jsem se lekla a zaječela. Byl to sice maličký had oproti dospělému, ale i tak mě vyděsil jeho cik cak vzor na zádech a pár minut potom jsem to ještě musela rozdýchávat.
Fotogenická ještěrka
Do guesthousu jsme se dostali ve zdraví a teď už odpočíváme s plnými bříšky po další výtečné večeři.
V 9 ráno snídáme výborné palačinky s opraženým kokosem na medu a poté nás tuk tuk veze k vlakovému nádraží.
Čajové plantáže všude kolem nás 🙂
Od místních se dozvídáme, že má vlak hodinu zpoždění, a tak máme asi hodinu a půl čas. K pozorování místních a zkoumání nových chutí přeci ?
V restauraci na nádraží jsme si koupili asi 4 takzvané short eats neboli smažené či opečené malé snacky plněné masem či zeleninou. Najít můžete také sladké verze například nudlový závitek se sladkou náplní z kokosu. Tyto snacky jsou opravdu neskutečně dobré, hlavně ty slané.
V 11 se otevírá okénko s jízdenkami a my si kupujeme jízdenky druhé třídy do Elly (naivně jsme si mysleli, že si třeba i sedneme). Čím déle sedíme na zastávce, tím více se objevuje turistů. Nikdy jsme jich na Srí Lance tolik neviděli pohromadě. Když už jsme na nějaké narazili, byli maximálně dva a nebylo výjimkou, když jsme celý den žádného nepotkali.
Sedáme si na nádraží a pozorujeme místní. Na jedné straně všechny místní doslova otravuje prodavač s lístky na vsázení, které jsou zde opravdu na každém kroku. Zezačátku se vždy místní tváří že nechtějí a jsou velmi odmítaví, neodpovídají a na muže se ani nepodívají, ale po pár minutách, kdy jim je stařík do ruky cpe a pokládá na klín vždy povolí a nějaké si od něj koupí. S nechápavými výrazy dále sledujeme tenhle každodenní ruch Srí Lanky. Dále si všímáme několika mužů, kteří neustále plivají. Když je chvíli pozorujeme, zjistíme, že se jedná o žvýkací tabák, který je zde všude. Toto poznání vždy doprovází nacpaná pusa a oranžová barva na zubech a v koutcích. Většina starších mužů nemusí ani zrovna nic žvýkat a oranžové zuby mají i tak.
Po hodině a půl už se cpeme do totálně narvaného vlaku a vyhráváme místa mezi záchody. Když se ulička trochu uvolní, dokonce můžeme přes rameno nakukovat šťastlivcům, kteří sedí ve dveřích.
Po dvou hodinách se velká část vlaku zvedá a vystupuje v jednom ze známých měst. Rychle se ujímáme míst ve dveřích a natěšení si užíváme naší malou výhru. Celý zbytek cesty fotíme, houpeme si nohama ve větru a necháváme se občas ošlehat vysokou trávou. Jízda ve dveřích není tak nebezpečná, jelikož vlak jede nejrychleji dvacet kilometrů za hodinu.
Po asi pěti a půl hodinách vystupujeme v Elle. Páni, z vlaku se vyvalilo asi 40 bělochů! Všichni si nahazují batohy a vyráží vstříc novému dobrodružství, stejně jako my. Bereme si tuk tuka, který nás odváží do našeho guesthousu. Cestou míjíme několik krav, které si chodí po celé Srí Lance jak se jim zachce a ožírájí trávu všude, kde se jim nějaká naskytne. Guesthouse je maličký, pouze se dvěma pokoji ale je tu krásně a čisto. Dokonce tu máme deku Chanel, haha. Úžasný hostitelé nám hned nesou čaj a přisedávají si k nám na terasu a hodně dlouho si s nimi povídáme. Po zjištění, že tu dokonce vaří si hrozně natěšení objednáváme večeři a po tom, co řekneme že jsme hrozně hladoví dostáváme obrovskou mísu s asi pěti druhy ovoce.
Aneb když vlak zastaví… Všimněte si dítěte, které visí z okna 😀
Večeře byla naprosto úžasná. Lepší jídlo jsme na Srí Lance opravdu neměli. Omlouvám se, že první fotku jídla přidávám až teď, a to ještě z mobilu. Ale ono se to fakt nikdy nedá vydržet a po jídle se vrháme neskutečně rychle 😀
Vše je dělané většinou na kari a s kokosovým mlékem, takže my jsme v absolutním ráji. A já dvojnásob, protože nikde není maso, ale ani otravné hory zeleniny. Prostě božský.
Jako překvapení nám majitel donáší dezert – buvolí jogurt podávaný s medem ze stromu, pravděpodobně tedy s palmovým sirupem 😀 O tomto jogurtu jsme již slyšeli, bohužel jsme ho ale nemohli nikde najít a naprostou náhodou nám ho donesou. Po večeři k nám přijdou hlavní šéfkuchaři a my si spokojení s plnými bříšky užíváme rodinný večer s pejskem, tátou majitele, jeho manželkou a jejich malými caparty.
