23. den – Taková normální cesta vlakem

Dnes nás čeká náš poslední přesun na Srí Lance a tak v sedm ráno snídáme a před devátou už stojíme frontu na lístky na vlakovém nádraží v Anuradhapuře.

Když nám prodavač u okénka se druhou třídou řekne, že má vyprodáno, trochu mě vyděsí. Po třech týdnech co po Srí Lance cestujeme mi ani sluníčkové věty z cestovatelských blogů typu „Ve třetí třídě s místními poznáte tu pravou Srí Lanku!“ nezvednou náladu, jako by tomu bylo před tím, než jsme tu realitu začali objevovat sami. A tak si tedy nedobrovolně kupujeme jízdenky do třetí třídy.

Vlaky jsou tu staré přinejmenším jako náš svět a s nimi i systém, v jakém nádraží funguje. Všechny informace které zde najdete o tom, z jakého nástupiště či v kolik vlak jede už pár desítek let nejsou pravdivé a ukazatele tu moc nefrčí, takže je nejlepší se ptát místních. No ptát, prostě jen řeknete název města, ničemu jinému pravděpodobně stejně rozumět nebudou 😀

Když přijíždí vlak, zjišťujeme, že zde není jiná, než třetí třída. Vlak je opět totálně narvaný, takže pokud máte místo na obě svá chodila, jste šťastný člověk 😊 Lidé stojí ve dveřích, sedí na zemi v uličkách, totálně se tu nedá hýbat. A i přes to mezi vagóny chodí prodavači a s obrovskými košíky na hlavách se hrnou dál, noha nenoha 😀 Davidovi přišlapávají všichni nohy, já zase párkrát schytám něčím do hlavy, protože nad dav se svou výškou nevidím. Už jsme tak zoufalí, že dokonce hrajeme slovní fotbal a zpíváme si vtipné písničky. Lidé ve stoje dokonce spí, nebo třeba kouří cigaretu ve dveřích.

A samozřejmě se všichni cpou. Naprosto tu nefunguje zásada slušnosti o pouštění vystupujících. Prostě se všichni hrnou ať chtějí kam chtějí. Poprvé také vidíme průvodčího. Jindy po nás nikdo jízdenky za jízdy nechtěl, pouze se zmateně vybíraly při odchodu z nádraží.

Má cesta na záchod je také docela vtipná. Na cestě strávím asi 5 minut prodíráním se masou těl. Dokonce i ve vlaku mají šlapky, takže si dovedete představit jaká je to sranda když se bojíte čehokoliv dotknout ale vlak vámi strašně háže 😀

Po necelých čtyřech hodinách stání konečně vystupujeme. Bohužel jsme museli dojet do Colomba a odtud se dostat jinak než vlakem do naší cílové a vlastně i startovní destinace – Negomba. Vydáváme se tedy napospas městu a naivně si myslíme, že najdeme správný autobus. Ve městě je totiž několik autobusových nádraží a z každého to jezdí jinam. Po cestě se spustí obrovská průtrž, takže se schováváme u krámů jak jen to jde a ptáme se místních, na číslo autobusu. Po patnácti minutách jsme se dozvěděli alespoň směr, kterým potřebujeme jet. Číslo autobusu ale bylo větší oříšek.

Po chvíli to vzdáváme a jdeme sehnat nějakého tuk tuka. Toho jsme sice sehnali, ale skoro vůbec neumí anglicky, takže domluva trvá docela dlouho. Když konečně nasedneme, projíždíme hroznými zácpami. Vzpomínali jsme, když nadáváme na zácpu v Praze. Připočtěte si k tomu fakt, že žádné auto by tu pravděpodobně nesplnilo podmínky na emise, všichni řídí jako neskutečná hovada a k tomu pořád troubí. O hodně silnějšími klaksony, než na které jsme zvyklí. Modlíme se, aby už tahle hrozná cesta skončila a my mohli jít po svých.

Což se záhy stane, protože tuk tukář se místo na naší navigaci spoléhá na zastavování místních. Když zastaví u bezmála dvacátého, rozhodneme se vystoupit a dojít pěšky. A taky se rozhodneme, že tohle byla naše poslední jízda v tuk tuku. Divím se, že jsme jí přežili 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *