Dnešek je náš poslední celý den v Mihintale a jelikož jsme tu už vše co jsme chtěli obešli, vypravili jsme se na další historické toulky po ruinách, tentokrát do Anuradhapury. Toto městečko se od nás nachází asi 15 kilometrů.
Majitel guesthousu nám nabízí poněkud dražší nabídku odvozu, kterou odmítáme a moc se ho nemůžeme zbavit. Necháme se tedy přímo doprovodit na autobus a vyrážíme 😀 Cesta trvá asi třičtvrtě hodiny. V Anuradhapuře trochu bloudíme. Zase. Je to poměrně veliké město, a tak prostě jdeme směrem, kterým si myslíme, že by stavby mohly být a doufáme, že cestou narazíme na půjčovnu kol, komplex ruin je prý dost rozsáhlý.
A našli jsme! Kola si půjčujeme do pěti hodin odpoledne a vyrážíme. Sice moc nebrzdí, ale jede se na nich mnohem lépe než na těch, co jsme měli z guesthousu. Když se asi po šesté zeptáme na cestu, narazíme konečně na něco, co se podobá ruinám. Je tu spousta lidí a policista nám říká, že si zde musíme nechat kola. Moc ho nechápeme, mezi ruinami přece musíme jezdit na kole. Odporovat tu ale nemá smysl, anglicky totiž umí asi pět slov, a tak sundáváme boty, projdeme kontrolu a jdeme s davem lidí.
Po pár minutách zjišťujeme, kam že jsme to vlastně došli. Jedná se o druhé nejsvatější místo na Srí Lance, hned po chrámu Buddhova zubu v Kandy. A totiž o svatý strom Sri Maha Bodhi který je podle buddhistické pověsti odnoží stromu, pod kterým Buddha dosáhl osvícení. Na náměstí je hned několik stromů, ale tento poznáte podle toho, že jsou okolo něj několikery zlaté mříže.
Po cestě mi nějaká malá holčička dává jako dárek kytičku, a tak od nás Buddha obdrží první dar.
Když vyjíždíme z areálu stromu, objevuje se před námi první dagoba a tak jedeme pomalu k ní. Dočetli jsme se, že si lístky musíme zakoupit v muzeu a tak začíná honba na vstupenky. Ty jsou zde zase poměrně drahé, ale na to už jsme byli celkem připravení. Zvláštní nám přijde, že je po nás před vstupem do areálu s ruinami nikdo nechce.
Celý areál je opravdu obrovský, a my jsme za necelých 5 hodin všechna místa vidět nestihli. Najdete zde ruiny i stavby, které jsou nově zrekonstruované a několik muzeí. Přičemž v muzeích můžete najít spoustu zajímavostí co do historie staveb. Jít pěšky vám rozhodně nedoporučujeme. Mnohem lepší nápad je zapůjčit si vozítko s vlastním motorem ? Areál je zasazen přímo ve městě, takže zde ruiny a dagoby střídají obydlí místních.
V čase oběda jsme hledali místečko, kde potěšíme naše žaludky. Nikde nic. No tak alespoň místečko, kde zasytíme naše žaludky. Taky nic. A tak stavíme u každého stánku, před kterým alespoň někdo je a naprostou náhodou se dostáváme do zastrčené „restaurace.“ Je tu vždy hrozně těžké zjistit, co přesně daný krámek prodává. Jen málokdy je totiž označen cedulí či nápisem. A tak jsme se naobědvali v zabedněném obchůdku s asistencí místních, kteří u nás dost často stojí, a pozorují, jak se na jídlo tváříme. Tihle se zrovna mohli smíchy potrhat, když jsem odpověděla že je to na nás trochu ostré.
Na tomto místě z Davida vypadla hláška, že už ho nebaví, jak ho ze všeho pálí držka. Takže mi asi věříte, že to přeci jen pálilo víc, než by bylo chutné 😀
Když jsem se zeptala, jestli bych si u nich mohla skočit na záchod, paní mě odvedla za jejich obydlí. Prošli jsme temnými místnostmi i přes obrovskou kuchyň. Ale nečekejte žádný luxus, vaří se vážně v hrozných podmínkách. Když si vzpomenu, jak často nadáváme na nekvalitu hotelů, vážně se stydím. Jediný záchod který tu totiž mají jsou „šlapky“ v místnosti tak 170 centimetrů vysoké o šířce metr na metr, takže se zde sotva zavřu. A hele, přede mnou je ve dveřích zase díra. No nic, rychle se vyčůrám a nedávám na sobě znát, že to pro mě nebyl normální záchod. Nicméně představa, že bych na tomhle místě měla trávit tolik času je hrozná. Už možná chápu proč Srí Lančané skoro vůbec nechodí na záchod.
O pět hodin a několik limetkových šťáv později (ani jedna z nich nám nechutnala) se vydáváme od poslední památky kterou stíháme zpět k půjčovně kol, když nás odchytne skupinka místních. Když okolo nás procházejí, všichni do jednoho se na nás smějí. Nasedáme tedy na kola a než stihneme vyjet skupinka se vrátí a chtějí se s námi fotit. Nejdříve k nám rodina staví děti a později se vystřídají i všichni dospělí 😀
