Dnes ráno začínáme už v půl osmé opravdu velikou snídaní. Skládá se jak z toustů s džemem a máslem, tak i ze srílanské části – sladké i slané ?
Přiznáváme, že ta slaná nebyla žádná sláva 😀 Byla to totiž jakási pálivá cibule na kari ale vážně hodně hořká a pálivá. Co nás ovšem potěšilo byly rýžové kapsy plněné smaženým kokosem, to je fakt mňamina. Po mazlení s kočičákama si půjčujeme kola a vyrážíme na průzkum Mihintale. Ale jaká kola! David jede na relativně normálním, jen na něj je trochu malé a vpředu má košíček, z čehož není moc nadšený. Já si ovšem myslím, že jsem na tom mnohem hůř. Moje kolo je totiž pravděpodobně syna majitele, takže jedu na dětském kole, které je na mě i s mými 162 centimetry malé.
Po pár kilometrech jízdy a několika zastavením kvůli šatům, které se mi motají do kola před sebou vidíme archeologické muzeum, které je naším záchytným bodem. Víme, že odtud vedou dvě cesty na místa, která chceme vidět. Moc netušíme, na které cestě se co nachází a tak volíme levou.
Před námi se objevuje vysmátý muž a říká nám, že na kolech nemůžeme, protože za pár metrů začínají schody. Nejradši bych jela až před ty schody a tam kola nechala, ale necháváme se přemluvit, protože na nás muž použije větu, že kola jsou za závorou zakázána (před námi byla závora) a my tam tím pádem nemůžeme. Jako správní evropané zvyklí dodržovat pravidla si tedy sesedáme a jdeme za ním. Kola si prý můžeme nechat tady a vstup do muzea je zadarmo. Hned jak nás odvádí k první místnosti muzea, už mi tu něco nehraje. Ještě aby ne, samozřejmě nám chce dělat „průvodce“, aby mohl požádat o peníze za své služby. Po pár minutách ho zastavujeme a říkáme, že může jít, že si muzeum prohlídneme sami. Ani mlčení a nenásledování ho nepomáhá. Vzdáváme to tedy a pár minut, kdy nás „provází“ a přečte vždy název z informační tabule ho následujeme.
Okamžitě po doprohlédnutí muzea (co trvalo asi 3 minuty) si říká o peníze. My mu několikrát opakujeme, že mu peníze dáme, až se vrátíme. To ještě říkal, že chce jen malý příspěvek na muzeum. Nadšeně mu tam ta kola sice nenecháváme ale co se dá dělat. Vyrážíme tedy s místními vzhůru do schodů.
Lidí přibývá a za chvíli už na vrchol jdeme v chumlu. Po cestě sundáváme boty, když si myslíme, že už je čas o po nějaké době se ocitáme na náměstíčku. Z náměstí jde vidět dagoba (kulatý chrám), bílá socha Buddhy a jakási skála, na kterou stojí obrovský zástup lidí. A taky pokladna. Děláme tu hroznou chybu a jdeme si koupit vstupenky, i když je po nás nikdo nechce.
Stojíme ve frontě s místními a já zkoumám, co si to vlastně kupují. Jediné vstupenky, které tu mají k dispozici jsou na výstup na onu skálu, které stojí asi 8 korun. Když se dostaneme k prodavači a prosíme dva lístky do dagoby, je celý zmatený a někomu volá. Potom nám předává telefon, kde mi kdosi oznamuje, že lístky jsme si měli koupit dole a že tady nahoře si je koupit prostě nemůžeme. S Davidem si říkáme, že pro lístky a zase zpět už se nám nechce, a tak dojdeme jen k soše Buddhy, protože na horu se stojí několika hodinová fronta.
Po cestě zpět přemítáme, jakou cestou se vydat, když nás odchytává nějaký místní, jestli máme lístky. Odpovídáme, že lístky nemáme, protože jsme v chrámu nebyli, a tak je přeci nepotřebujeme. Omyl, to nám vysvětluje další muž malinkatého stánku, kde se pravděpodobně prodávají lístky pro turisty a už nám dva cpe do ruky. Odpor je marný, protože se stále hájí tím, že jsme přeci z náměstí přišli, a tak musíme zaplatit, i když po nás vlastně nikdo lístky nechtěl.
Do chrámu už se nevracíme, na to už jsme dost naštvaní. Jdeme si tedy projít malé stánky s občerstvením. Rádi bychom si koupili mango, a tak zastavujeme u ženy, která je prodává. Když si řekne o 200 rs tedy asi 34 korun, odcházíme a kupujeme ho o pár stánků vedle za 8 korun. Poté se vracíme pro kola, kde nás už vyhlíží náš nechtěný „průvodce“ a čeká, kolik mu dáme. Ještě než jsme odcházeli, ptali jsme se, kolik mu za úschovnu kol dáme. Řekl, že stačí pouze příspěvek muzeu. Jsme pevně rozhodnutí, že mu dáme opravdu jen malé dýško, protože jeho služby jsme několikrát odmítli. Na příspěvek co mu dáváme se opravdu moc netváří a říká si o trojnásobek. S ne odcházíme a vysvětlujeme mu, že pokud chtěl víc, cenu si měl říci dopředu.
Většinou se tu nikomu nedá věřit – ani lidem, kteří pracují v muzeu. Jsme rádi, že kola nejsou nijak poničená a jedeme se schovat před poledním sluníčkem do guesthosu.
Po třetí hodině vyrážíme na stejné místo a tentokrát se na rozcestí vydáváme doprava. Po pár kilometrech míjíme několik archeologických nálezů a o kousek dál cíl naší cesty – Black water pond. Rybník je obklopen přírodou a ruinou buddhistického chrámu z 11. století. Místo je opravdu krásné a jako asi jedno z posledních není zpoplatněné. Potkáváme zde spoustu příjemných lidí, kteří nás zdraví a usmívají se na nás.
Naproti rybníku objevujeme cestu k jeskyním. Jsme tu jen my a skupinka místních mladých lidí. Je tu moc příjemně a jsme rádi, že jsou tu i pohodoví lidé, kteří jen nenatahují ruce pro peníze, jakmile vidí turistu. Ale o mentalitě místních lidí jindy. Přejeme vám krásný večer! ?
