Nastává den dalšího přesunu a my si objednáváme řidiče do Mihintale, které je kousek od Anuradhapury. Domluvení jsme na jedenáctou hodinu a tak si sedáme pod plážovou stříšku a čekáme. Když je deset minut po jedenácté, přijede řidič. Vystoupí si a začne vyklepávat koberečky, polévat auto vodou a dokonce ho leštit 😀 Při tomto posledním úkonu už mi zůstává rozum stát. Samozřejmě se s Davidem smějeme a na omluvnou větu od bratra majitele, který žije přes rok v Evropě odpovídáme, že my přece nikam nepospícháme.
Tohle se tu stává dost často. Většinou vážně nikam nepospícháme, irituje mě jen to, že je tu čas tak relativní a všichni zůstávají v ledovém klidu, i když už je dávno po smluveném čase.
V 11:40 konečně vyrážíme od hotelu a cestou se ještě stavujeme na pumpě. Na pumpě jsou dva druhy záchodů. Buď ty nejhezčí a nejmodernější, které můžete na Srí Lance najít, a nebo ty, u kterých není ani umyvadlo na umytí rukou, natož splachovadlo. Ve většině případů pro mě platí pravidlo, „hlavně se nekoukej nahoru, budeš toho litovat.“ Od visících pavučin přes pavouky a špínu. To vše a mnohem víc najdete, když se nahoru podíváte. Vlastně byste se neměli koukat ani pod nohy, protože tam to taky není zrovna vábné. No a ten jediný, přímý pohled, který je jakž takž bezpečný vám ve většině případů odhalí to, že máte před sebou ve dveřích díru velikosti pěsti. A pokud jste holka a čupíte na „šlapkách“ tahle zpráva vás nejspíš taky nepotěší.
Naštěstí jedeme docela rychlou dodávkou, takže pro tentokrát se další hře na pravdu na benzínce s radostí vyhýbám. Po asi 110 kilometrech zastavujeme v našem novém guesthousu. Muž, který nás přivítá nás hned vede do obýváku svého domu a se zbytkem rodiny nám na krk oslavně pověsí řetízek z květin – nazývají je zde temple flowers. Jsme ze začátku trochu vyděšení, ale vlastně je to takové hezké přivítání. Dále dostaneme poprvé ledový ručník a také jakousi šťávu z pomerančů (chutnající spíše jako citróny), prý je to tradiční Srí Lanská limča.
Ve čtyři už na nás čeká pozdní oběd (na přípravu chtěli asi dvě a půl hodiny). Když vždycky vidím, kolik času jim oběd zabere, je mi trochu trapné je o něj říkat, i když si ho platíme a radši si zajdeme někam k pouličním stánkům. Za chvíli ale nastává naše další poprvé. Když nám na stůl donesou obrovské hory jídla – tohle vážně nemůžeme nikdy sníst, majitel nám nandává na talíř. Říkáme se, že nám asi chce nandat a pak se smějeme tomu, že tu snad nehodlá zůstat. Hodlá, a to až do konce. Celou dobu kdy jíme okolo nás chodí a furt nám něco nandává. K tomu od nás ze všech stran odhání mouchy, takže si připadáme opravdu dost trapně.
Když se nás později ptá, jestli budeme chtít další jídlo večer, raději už odpovídáme že ne 😀 Nicméně potom objevíme dvě malá koťátka, která mají na zahradě a den je zase o něco hezčí ?
Po vydechnutí jdeme prozkoumat město. Moc stánků tu bohužel není, a tak nakupujeme jen nějaké sušenky a vracíme se ke stánku s limetkami, který jsme míjeli na začátku. Objednáváme si něco, co starší muž tvoří. Je to dost podobná šťáva té, co jsme dostali od pana domácího, jen je z obrovských limetek a hrozně sladká. Vůbec to ale není špatné a jelikož nám tu hrozně chybí cukr, na který jsme ve výrobcích doma zvyklí, s radostí si ji vychutnáváme. Mimochodem nás ručně vymačkaná limetka s ledem stála necelých 5 korun. Fruitisimo by se mohlo inspirovat 😀
