V sedm ráno už sedíme na terase a čekáme na snídani. Dnes máme džus z maracuji a snídaně sice není tak bohatá jako jsme zvyklí z guesthousů, ale i tak moc dobrá. Jsme tu sami a zahrada před námi je plná zvířátek. Vidíme několik druhů zajímavých pestrobarevných ptáčků, veveruše už si nad námi hrají, a dokonce kousek od nás projde i „mungus“ – obdoba kuny, kterou jsme už zahlídli včera jen z větší dálky. Na varana bohužel štěstí nemáme.
Dnešním plánem je objet historickou část města a to ruiny z 12. – 13. století. Půjčujeme si tedy v hotelu kola a vyrážíme. Díky průvodci víme, že je tu další kulišárna a my si musíme koupit vstupenky už v muzeu, ne až u vstupu do areálu.
Vstupné je zase velmi vtipné. Viditelný je u kasy samozřejmě jen ceník pro turisty, a tak platíme asi 3800 rs (640 korun) za jednoho. Místní mají opět jiné vstupenky než my. Na vstupence máme tři checkpointy, kde se ze vstupenky část odtrhne. Můžeme proto jak na ruiny (dvě části), tak i do muzea. Podle toho, co jsme vypozorovali, platí místní pravděpodobně jen vstup do muzea.
Tohle už nás snad ani nepřekvapuje a u všudypřítomných boxů na příspěvky už se jen smějeme. Areál má asi dva kilometry a zřícenin je to opravdu hodně a je velmi zajímavé, že jsou tak blízko u sebe. Najdete tu různé pozůstatky staveb. Od chvalozpěvů na krále, přes vítězné chrámy až po kláštery se spalovnami.
Areál je opravdu pěkný a stojí za to ho navštívit, jen je všude spousta turistů a na fotku bez lidí si musíte nějakou tu chvilku počkat. Všude musíte chodit bez bot a mít zahalená ramena a kolena. To někdo řekněte Kačce ve třiceti pěti stupních. Před chrámem jsem se vždycky zabalila, funěla a když si David četl všechny ty popisné tabule, pořád jsem žadonila, abychom už šli. Když jsme došli zpět ke kolům, vždycky jsem všechny ty vrstvy odhodila a bylo mi mnohem líp 😀
Kolem jedenácté už ale ani odhazování vrstev nepomohlo. Písek byl u ruin rozpálený, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do hotelu. U vstupu do areálu jsme se museli upsat občankou, aby nás pustili odpoledne zpět. Na místě sedí asi osm lidí, a každý má na řešení problému jiný názor. Jeden řekne, že to prostě nejde, další že neví… Tak nějak to na Srí Lance funguje všude.
K obědu si dáváme smaženou rýži a pozorujeme veverky. Jedna přijde dokonce do asi dvou metrové vzdálenosti očichat, jestli už náhodou nemáme nějaké jídlo. A tak jí chvilku vábím na rýži a po pár minutách se opravdu přijde najíst až k nám, přímo z ruky.
Po obědě se zabarikádujeme v pokoji a chladneme. Když už je venku příjemněji, vyrážíme do muzea, které zavírá dřív. Muzeum je docela pěkné, je zde pár plastik toho, jak pravděpodobně budovy vypadaly, než se zřítily a zajímavé předměty, které byly na místech nalezené.
Je tu už příjemněji a mnohem míň turistů, a tak si do pěti projíždíme mezi ruinami a přemýšlíme s informačními tabulemi o tom, jak se tu asi mohlo žít.
