Pan domácí nám dává snídani na cestu a my v 5:30 vyrážíme z hotelu v Kandy. Čeká na nás tuk tukář ze včerejšího dne a my se modlíme, aby už tolik nemluvil 😀 Po cestě nám asi pětkrát řekne, že se mu takhle ráno řídí opravdu špatně, že normálně vstává v 11 (asi aby dostal větší spropitné).
Měli jsme v plánu dojet ke skále ještě před otvíračkou, ale prý to stačí až po té osmé. No, tak dobře. V půl deváté dojedeme k našemu guesthousu, který nám doporučila paní se kterou jsme se seznámili po cestě na Ella Rock. Jen si tu odložíme krosny a spěcháme ke Lví skále. Tuk tukář nás tedy po cestě trochu přiblíží a my už vyrážíme.
Celkově bych tuk tukáře nehodnotila zle. Jezdí rozumně, ukáže vám spoustu věcí, a nevezme si za to otřesné částky. Ale pořád je tu jeho Srí Lanská část, kdy dělá něco jiného než říká, snaží se vás natlačit do věcí do kterých se vám úplně nechce (ale vzápětí vám řekne, že vás do ničeho nutit přeci nechce) a neustále troubí 😀 Ale asi je to menší zlo, Kandy je prý největším shromaždištěm podvodníků.
No a teď už ke Lví skále ? Doufali jsme, že tu budeme opravdu brzy a vyrazíme nahoru mezi prvními. Bohužel se tak nestalo. Když jsme asi po kilometru prašné cesty došli ke skále, uviděli jsme obrovské davy turistů. Rychle jsme se tedy dostali k bráně, abychom započali naší cestu a dozvídáme se, že musíme nejdřív do nějaké pokladny na druhou stranu areálu, abychom si koupili lístky tam. Jasně, proč si nekupovat lístky u vchodu ale někde na druhé straně.
U pokladny vidíme dvě fronty. Jedna je pro místní a druhá pro cizince. My jako cizinci platíme 4620 rs pro jednoho (necelých osm set) a ceník pro místní stále nemůžeme na internetu dohledat. Místní mají i jiné vstupenky, takže pochybujeme, že cena pro ně bude stejně vysoká. To by si totiž procházku nemohl dovolit skoro žádný Srí Lančan. Tento ceník je opravdu všude. Místní většinou neplatí nic a cizinci zaplatí jak vstupné, tak často i spropitné, protože si o něj Srí Lančané občas dost drze řeknou.
Nahoru jdeme hodně rychle, abychom se dostali co nejvíce dopředu a vyhnuli se turistům. Po cestě je totiž několik obrovských hnízd plných nebezpečných včel, která reagují na hlasitý ruch a naštvané vylétávají napadnout lidi. I přes několik výstražných cedulí je tu dost veliký ruch a tak se snažíme z míst klidit co nejrychleji.
Nejprve se jde přes zahrady a poté začíná stoupání. První schody nás zavedli k nástěnným malbám polonahých žen. Vracíme se dolů a schodiště nás vede o trochu dál a my začínáme stoupat na samotnou horu. Míjíme pověstné lví tlapy a po chvilce už se ocitáme na vrcholu. Historie hory je velmi zajímavá.
Na vrcholu jsou ruiny paláce krále, který ze Sigiriye vládl. Docela sranda byla představa, jak jdou lidé ke králi na audienci. No, cesta nahoru musela být lehce komplikovaná, myslím si, že neměli tak plně funkční schodiště jako my dnes.
Nejdříve zde bydleli lidé, kteří se schovávali v jeskyních okolo skály, a to téměř pět a půl tisíce před naším letopočtem. Ve třetím století před naším letopočtem začali jeskyně využívat mniši raného Buddhismu. V pátém století našeho letopočtu z ní vládl král Kasyapa a po jeho vládě Sigiriyu využívali do dvanáctého až třináctého století opět mniši a poté byla skála zapomenuta. Pohltila ji džungle a objevili jí až archeologové koncem devatenáctého století.
Cestou zpět potkáváme víc a víc lidí a stále žasneme nad chováním některých z nich. Jdeme po úzkém schodišti, za námi jde dalších asi 30 lidí a skupinka před námi se rozhodne si prostě udělat selfie, takže nás všechny uvězní a čekáme, než se dofotí. Tahle turistická místa plná lidí nás opravdu vytáčí čím dál tím víc, protože se k sobě lidi vůbec nechovají ohleduplně a je jim úplně jedno, že za nimi někdo jde.
Pod skálou si procházíme zahrady a sluníčko už opravdu silně pálí, tak se rozhodneme nakoupit nějaké mňamky na cestu a vyrážíme. Když stojíme ve frontě v obchodě, předběhnou nás tři místní. U prvního si řeknu dobře, třeba nás přehlídl. Ale u třetího? A prodavač to vůbec neřeší a v klidu si obsluhuje místní.
Naštěstí je pro nás alespoň guesthouse milým překvapením. Pokoje jsou krásně čisté, vybavené, máme útulnou terasu a skvělé domácí.
Zrovna jsme dojedli výbornou večeři, kterou nám rodina uvařila a my sedíme na terase obklopení tmou. Sem tam na mě dopadne nějaký letící hmyz nebo kobylka. Moc si tu ty hmyzáky užívám. Na stěně za námi se jich ještěrka snaží ulovit co nejvíce. Doufám, že se jí to povede.
