V osm si dáváme poslední snídani, loučíme se s našimi úžasnými hostiteli a v 9:20 už vyjíždíme z vlakové zastávky směr Kandy. Tato cesta je prý jednou z nejhezčích na Srí Lance. Nám po osmi hodinách už moc nepřišla 😀 Asi třetinu cesty stojíme, zbytek si houpeme nohama ve dveřích vlaku. Střídá se obrovská zima s vedrem. Za cestu sníme asi 10 druhů různého jídla. Zásoby nám totiž doplňují prodavači, co chodí po vlaku s košíkem plným různých dobrot.
Zase s námi jede spousta turistů a my doufáme, že to v Kandy bude lepší. No, prý nebude. Spousta místních nás ani nenechá vystoupit, natož aby počkali až se zastaví vlak a už se přes nás rvou se spoustou zavazadel.
Ale jsou tu i ty hezké momenty. Když se na vás děti ve vlaku smějí. Když vám nabídnou brambůrky za to, že jim pro radost dáte balónek. Když vám mrňousové z malých vesniček, kterými projíždíte, mávají z obrovské dálky a nebo běží z kopce jen kvůli vlaku, kterému chtějí mávat. Na vlak tu mávají a smějí se dokonce i dospělí ?
Po necelých osmi hodinách konečně dorážíme do Kandy. Všude spousta ruchu, lidí a otravných tuk tukářů. Na vlakovém nádraží jsme dokonce našli záchodky pouze pro turisty. Občas se nám stává, že stojíme ve frontě lidí třeba na objednání jídla nebo koupení jízdenek a místní člověk nás prostě předběhne, jako bychom ve frontě nestáli. Tenhle problém tu zažíváme dennodenně. Ale najdou se i tací, kteří za vámi jen tak přijdou a zeptají se, jestli nechcete poradit se směrem trasy a nic od vás nečekají.
Po cestě jsme hrozně unavení, a tak se necháváme tuk tukem odvézt do hotelu a poté si jdeme v dešti pro jídlo. Je to tu plné… koho jiného než turistů?
A teď už tu pomalinku usínáme a těšíme se na zítřejší návštěvu prvního chrámu. Okolí Kandy je jich totiž plné. Taky je plné ještěrek. Dvě nám dělaly společnost na balkóně a jedna vám mává zpod skříně (doufám že zůstane na svém místě a nebude mávat z mojí krosny). Mějte se krásně!
