V 9 hodin už na nás čeká královská snídaně. Hlavním chodem jsou rýžové kapsy plněné kokosem a palačinky. Jako přílohu dostáváme čerstvé ovoce a čaj.
Po snídani jsme se seznámili se dvěma Holanďany, kteří se zrovna ubytovali a po asi hodině sdílení zážitků ze Srí Lanky se společně vydáváme na výšlap na nejznámější horu v Elle – Ella Rock. Po studeném včerejšku dnes prudce svítí sluníčko a konečně si připadáme, že jsme v tropech.
Cestou na Ella Rock se chceme mrknout na malý vodopád, a tak jdeme k nádraží a odtud 2 kilometry vedle kolejí. Celou cestu se modlíme, abychom nepotkali vlak, cesty okolo kolejí tu totiž nejsou moc veliké i přes to, že tu místní chodí pravidelně. Před starým mostem se dáváme doleva a rozhrnujeme všechnu tu vysokou trávu, větve a já si radši ani nepředstavuju, co všechno tam ještě může být.
Mimochodem s sebou máme knižního průvodce a asi 4 další návody, jak se do cíle dostat. Po této trase ala Indiana Jones docházíme k malým vodopádům – Little Rawanna Ella Falls, které jsou bohužel z větší části vyschlé. Nevadí, i tak je z vodopádu krásný výhled na údolí.
Podle instrukcí se máme za lávkou nad vodopádem vydat doprava. Jsme totálně zmatení, všude se prodíráme trávou, čajovníky a nevím čím ještě, prostě většinou věcmi, které jsou vyšší než já. Ptáme se turistů, kudy jít, ale většinou nám ukážou několik cest a na dalším rozcestí už opět nevíme kudy. Žádné značky tu neexistují, slyšeli jsme totiž, že si zdejší lidé vydělávají tím, že dělají lidem průvodce na tyto místa a vůbec bychom se nedivili, kdyby značky sami ničili či zakrývali. Po cestě potkáváme pár dětí. Malý kluk sedí na kameni a prostě nám ukáže na batoh. Tak si říkáme, co asi chce a potom nám dojde, že ukazuje na jídlo. Máme s sebou malou svačinku ve formě jakýchsi místních preclíků. Bez zamyšlení mu je dávám a až později mi dochází, jak to vlastně bylo drzé. O pár set metrů dál si jeden z dalších dětí říká o vodu. Prostě žádná prosba, jednoduše si ukáže a doufá, že to uhraje na to, že je dítě. Po druhé už stejnou chybu neudělám a říkáme, že jí potřebujeme.
Po asi 3 hodinách (celá cesta měla trvat něco okolo čtyř hodin) se ocitáme na kopci. Hm, všechny cesty tu záhadně končí a je to tu fakt podivné. Dlouho zkoušíme všemožné cesty a spekulujeme, jestli tohle je opravdu ta pověstná Ella Rock, i když je vedle nás jedna vyšší. To nám úplně nesedí. Holanďané se tedy chtějí odpojit a jít zpět, když se najednou vyřítí místní žena a za ní běží Španělka, se kterou prohazujeme pár slov. Říká, že jí nezbyla jiná možnost než si vzít místní jako průvodkyni, protože byla totálně zmatená. Místní nám na hodinkách ukazuje, že cesta na skálu trvá asi 40 minut a tak se k nim naše čtyřčlenná skupinka připojuje.
Asi po hodině stoupání se opravdu nacházíme na vrcholu. Páni, takže to opravdu byla ta nejvyšší hora, kterou jsme viděli. Paní „průvodkyně“ je naštvaná, že ji nechceme dát tolik peněz, o kolik žádá. To je obrovský problém těchto lidí. I přes to, že žijí v malé garáži bez čehokoliv, jakmile vidí turistu, řeknou si o pětinásobek reálné ceny.
Po nafocení krásného výhledu vyrážíme na cestu zpět. Jednou se zase ztratíme, ale jinak si vedeme obstojně i bez průvodkyně, cestu si většinou pamatujeme. Když jdeme skrz čajové plantáže, najednou přede mnou přeběhne malý had. Bože, strašně jsem se lekla a zaječela. Byl to sice maličký had oproti dospělému, ale i tak mě vyděsil jeho cik cak vzor na zádech a pár minut potom jsem to ještě musela rozdýchávat.
Do guesthousu jsme se dostali ve zdraví a teď už odpočíváme s plnými bříšky po další výtečné večeři.
