Místo plánovaného týdne na plážích se dnes chystáme na přesun k cestě do srdce Srí Lanky. Na plážích je sice krásně a skoro nikdo tu není (kromě odpadků a potulných pesanů), ale my chceme objevovat! Navíc se tu bohužel nedá moc plavat, vlny jsou opravdu hodně veliké, oceán je strašně rozbouřený.
K snídani jsme si udělali další ochutnávku zdejšího ovoce.
Vodní meloun – mají zde takové maličké melounky, ne ty obrovské jaké známe my. Meloun který je na fotce stál asi 8 korun.
Zelený pomeranč – netušíme, zda je to jen nějaký speciální název, ale chutná to prostě jako malé pomelo 😀
Mangostan – toto ovoce můžete najít prý pouze na Srí Lance a po rozkrojení neleznete bílé kousky které se jí a chutnají hodně podobně jako liči.
Mango – má zde úplně úžasnou výraznou chuť. Doma vždy nadávám, že mi mango líp voní než chutná 😀 A tady má přesně tu výraznou chuť, jakou voní. Nevím jak lépe to popsat 😀 Toto na fotce je obří mango, které je tu hodně drahé a málokde se dá koupit. U stánků si můžete koupit taková malá, roztomilá a krásně barevná manga.
Dragon fruit – na toto ovoce jsem byla hrozně zvědavá, protože v Čechách jsem měla jen jeho „bílou verzi“ 😀 Když jsme ho rozkrojili zde, bylo uvnitř krásně fialové a hodně šťavnaté. Na poměry místních je dost drahé, stojí okolo 40 korun (v Čechách ho seženete asi za 80)
Mými favority jsou zatím rozhodně dragon fruit a mango ?
Po dvanácté hodině vyrážíme na oběd a už čekáme na řidiče. Srí Lanský čas je zde velmi relativní a tak si dáváme spoustu dobrého jídla a pití a v půl druhé konečně vyrážíme.
Cesta, která měla původně trvat asi čtyři a půl hodiny (220 km) se protáhla na sedm hodin. Prvních pět hodin jízdy jsme si opravdu užívali, všechna ta džungle okolo nás, malé vesničky plné místních a spousta dobrot na posilnění. Také jsme ale projížděli místy, kde domy pohřbily sesuvy půdy a na silnici byl odklizen pouze pruh pro projíždějící auta.
Poslední 2 hodiny jízdy byly ovšem nekonečné. Zastihl nás déšť a mlha, takže jsme jeli pod 20 km/h, jelikož byly horské cestičky velmi úzké a plné děr. Dojeli jsme do maličkaté vesnice, ve které jsme si zarezervovali guesthouse na dvě noci, kvůli plánovanému rannímu výšlapu na Adam’s peak. Guesthouse je maličký, je tu pouze pár pokojů. Pokoj je teda dost děsivý, asi ten nejhorší, ve kterém jsme zatím bydleli.
Po odložení věcí nám milý majitel ukazuje cestu, kterou se po druhé hodině ranní máme vydat na náš výšlap. „Ve 2:30 tu bude procházet spooousta turistů a tak se k nim můžete připojit“, s díky zalézáme do pokoje a vše důkladně stříkáme repelentem. Po večeři a porci sladkého ovoce si jdeme na 4 hodinky schrupnout.
