V jedenáct vyrážíme z guesthousu a chystáme se na další přesun. Před odjezdem jsme ještě šli směnit peníze do banky a v plánu máme objednat uber. Je tu totiž asi 3x levnější než tuk tuky. Jsme tedy v bance a než Davidovi smění peníze, musí absolvovat spoustu papírování. Mezitím se snažím objednat jízdu, ale uber je jiného názoru. No skvělé, prý tak daleko nejezdí. Zkusili jsme štěstí a objednali si cestu na bližší místo a ono se zadařilo. Vyzvedl nás mladý muž, který nám cestu rád prodloužil. Díky němu jsme se dozvěděli spoustu věcí o Srí Lance, které nás dříve zajímaly, ale nikde jsme se je nedočetli a zatím nikdo neuměl tak dobře anglicky, aby nám je vysvětlil. I když ani tak nenastalo totální souznění 😀
S Davidem jsme viděli ve srí lančanech obrovské rozdíly. Nějací žili v normálních domech, jiní trochu skromnější život ale bydlení měli i tak hezké, ale pak tu byly ty malé „garáže“ o kterých jsem se zmiňovala. Řidič říkal, že pokud je někdo opravdu takhle chudý, tak nepracuje. Ale když později vyprávěl o tom, že když jeden den nepracuje, nemají co jíst, nebude asi jednoduché se uživit. Říkal nám, že nejdražší položkou je na živobytí jídlo. Na celý den prý pro rodinu potřebuje 2500 sr což je asi 415 korun. Prý z toho zaplatí školu pro malého a jídlo. Má totiž malého syna a manželku, kterou mu vybrali rodiče. I přes to bylo vidět, že ji miluje a je na ní hrdý.
Ženy na Srí Lance prý nepracují, většinou vydělává pouze muž. Také jsme vyzvěděli, jak je to tu s náboženstvím. Prý jsou zde většinou buddhisté a hinduisté, menší část jsou katolíci a úplné minimum muslimové. Jeho žena tudíž jako buddhistka musí nosit Sárí.
Také jsme konečně přišli na to, jak je to tu s kokosy. Toto téma mě již od začátku trápí 😀 Lidé mají palmy s kokosy na zahradách, vedle cest, u oceánu… No prostě totálně všude. Záhadou mi ale bylo, proč jsou tu jen ty oranžové, když z Čech znám mladý kokos jako zelený. No, prý jsou dva druhy stromů. Na jednom rostou ty zelené, které se dají i koupit a pít v Čechách a na jiných zase ty oranžové. To je prý king coconut, který je kokosovou vodou plný úplně až po okraj a než si zvyknete, chutná malinko nahořkle. Místní je ze stromu sundávají jako trsy jednou za měsíc kdy na palmu jednoduše vylezou jako opice. Trsy se pak prodávají u stánků na každém kroku. King coconut vyjde v přepočtu asi na 11 korun.
Po asi 2 hodinách (50 km) jsme v Bentotě – město u pobřeží, kde máme pronajatý pokoj, na dvě noci. V krásnějším pokoji jsme zatím ještě nebydleli! Hotel se jmenuje Ocean View a výhled na oceán je opravdu úžasný ?
Na recepci jsme si objednali želví farmu na pátou hodinu a mezitím se šli projít k pobřeží. Vlny jsou tu opravdu veliké, místní už nás varovali, že je nebezpečné plavat daleko.
Na pátou vyrážíme s naším osobním tuk tukářem z hotelu na želvičky. U vchodu platíme 2000 sr (jasně, všechno bude zadarmo). Prosím vás, až vám bude někdo na Srí Lance nabízet cokoliv zadarmo, nevěřte mu, nikdy. Jsou tu totiž dva druhy lidí. Jeden druh se na vás směje a druhý druh lidí se na vás směje a chce vás totálně oškubat 😀 No, nejhorší na tom všem je, že ti lidé to asi nemyslí zle, jsou v tom prostě vychovávaní a je to pro ně přirozené.
A teď k té želvičkové farmě ? Dozvěděli jsme se spoustu věcí o tom, jak vlastně želvičky zachraňují. Je to takový dlouhý koloběh. Na farmě si déle nechávají pouze ženské pohlaví, které schraňují do pátého roku a potom je vypouští do oceánu. Je to rok, kdy začínají snášet vajíčka.
Samotná vajíčka z pláží, které k nim nosí dobrovolníci, rybáři a podobně potom zahrabou do písku na farmě, kde se po cca 50 dnech (záleží na druhu želvy) vylíhnou želvičky (většina z nich mužského pohlaví) a pár dní se udržují v takové velké betonové nádobě napuštěné vodou, kde dorostou do 3 – 4 denních miminek a potom se vypouštějí do oceánu (kromě želviček ženského pohlaví). Přežije pouze 10 procent z vypuštěných želviček. Na farmě měli asi 6 druhů želviček včetně albínské, která je velmi vzácná a dožívá se na želvu krátkého věku, tedy asi 30 let.
Na cestě zpět nás tuk tukář zavezl do bylinkové zahrady (ne že by se nás ptal, jestli tam chceme), kde jsme si mohli prohlídnout různé bylinky a květiny. Prohlídka trvala asi deset minut a během toho jsme nasbírali každý tak 20 kousanců. Poté jsme si zalezli pod stříšku a dostali jsme masáž nohou a zad. Na Srí Lance jsou takzvaní bylinní doktoři, kteří musí nejprve tento obor vystudovat a poté míchají masti a dělají masáže.
Když jsme se vrátili na hotel, byla již tma a my se vydali za honbou na stánkovou večeři. Po cestě jsme zabrousili do obchodu. Drahé zde mají hlavně mléčné výrobky a třeba chleba byste tu marně hledali. Levná je naopak rýže a čočka. Nejvíce se tedy vyplatí kupovat si jídlo u stánkařů již hotové.
Cestou z obchodu jsme uviděli jeden z posledních stánků, který byl otevřený a muž něco kuchtil. No, tak jsme si objednali to, co tam vaří (aniž bychom samozřejmě věděli co) a bohužel jsme si tam nechali přidat kuře. Nedělejte to. Nikdy si na Srí Lance nedávejte maso. Jídlo bylo opravdu výborné, ale v každé lžíci jsme našli několik malých kostiček. Bez masa tu jídlo chutná mnohem lépe ? Cestou zpět nám došlo, že se vlastně na ulicích nesvítí. Svítí tu pouze projíždějící auta a nějaké baráčky. No, pláž si tedy necháme na zítra!
