Po šílené promrzlé noci si jdeme konečně pro snídani! 😀 Nejvíc se nám líbí docela designový obchod s čerstvými bagetami a ledový čajem z goji. Tak necháváme na pokladně 22 euro za tyto 3 věci a doufáme, že to bude alespoň dobré. Sice to nemělo cenu 20 eur, ale dobré to opravdu bylo ? O jeden oreový Mcflurry a několik návštěv záchodu později, (dámské záchody se napouštějí skoro až po okraj vařící vodou, trochu mě to děsilo) jdeme koupit pití a co nenajdeme? Coca cola za 14 korun! Stejně drahá jako voda. No, má sice zajímavou chuť, ale pít se dá.
V letadle procházíme bussines třídou a páááni je fakt nádherná. Na Srí Lanku letíme „jen“ jednopatrovým letadlem 😀 Tak, konečně jsme přistáli a jdeme si vystát frontu na pasovku! Ahá vy nemáte příletový lísteček no, tak si ho běžte vyplnit. Jo, tohle jsme opravdu chtěli slyšet po tom, co jsme si vystáli docela dlouhou frontu. No tak vyplňujeme lístečky a vracíme se zpátky.
Po hodině čekání dostáváme samolepky do pasu a vyrážíme po Srí Lanském letiši. Naproti duty free obchodu je celá řada ledniček a praček, hmm kterou si vezmeme jako doplněk ke krosně? ?
Hurá konečně dorazily naše krosny (většina lidí má tři kufry na hlavu, tak to přeci jen chvilku trvá) a vyrážíme k východu. Už cestou pár lidí pokřikuje „taxík, taxík?“ další se ptají, zda nechceme simku, a třetí nám nabízí vše od naplánování cesty po odvoz na hotel. S díky odcházíme a dostáváme se před letiště. I když, spíš by seděl výraz na trh. Všichni na sebe pokřikují a připadáme si jako lovná zvěř.
Uloví nás nějaký muž se slovy že nás dovede k tuk tukům, což jsou dost zvláštní vozítka se sedačkou za řidčem, takový Srí Lanský taxík. No, dobře. Tak se vydáváme za ním a když nám řekne že chce 1000 srí lanských rupií (asi 170 korun) za to, že nás odveze 2 kilometry, začínáme smlouvat. Navrhneme sumu, a pán se na nás směje, že 1000 rupií je normální cena a čeká. Po 5 minutách smlouvání stále čeká. Tuk tuk nikde nemá a pod 1000 rupií nejde, takže odcházíme o pár metrů dál.
Asi pět dalších se nás ptá, kam jedeme, a všichni říkají, že nám tuk tuk seženou. Necháme se tedy ukecat na 700 rupií a jedeme ke guesthousu. Přivítá nás syn s matkou a o pár minut později si již dáváme čaj s mlékem. Vyrážíme na večerní procházku a jsme lehce zděšení. Všude okolo nás je spousta hluku a Srí Lančané na sebe troubí. Pořád. Není 10 vteřin, kdy by nikdo nezatroubil. No, celá doprava je tady obrovská sranda. Lidé jezdí po druhé straně, jezdí rychle, drsně a ignorují přechody či jiná pravidla provozu. Srí Lančané buď čekají několik minut na přechodu, než přejdou, nebo prostě vstoupí na vozovku se vztyčenou rukou a jdou. Nejradši se k někomu vždy připojíme, když si razí cestu 😀 Po úspěšném přejití na druhou stranu a asi 4 odmítnutích tuk tukářů si všímáme, že nic jako chodník v Negombu neexistuje. No, tak si to štrádujeme po ulicích a modlíme se, aby nás nic nesrazilo.
Obchody tu jsou především v garážích a věci na prodej bývají špinavé a sešlé, například různé mísy či elektronika. Obchody, které vypadají zavřené, vám rádi splní přání i pozdě večer. A tak jsme si dali rýži u náhodné budky, kde stál mladý muž a cosi si kuchtil. „Hello, do you have some food?“ Aniž bychom se domluvili, co si vlastně dáme jsme byli posláni ke stolu a čekali, až nám mladík cosi donese. Dostali jsme obrovský kopec rýže se zeleninou, vajíčkem a asi snahou o kuřecí maso. Snaha proto, že se jednalo hlavně o kosti, na kterých zbylo trošku masa. Lidé jsou tu dost chudí. Opravdu jde vidět, že co si koupí jim zůstane celý život.
První Srí Lanské jídlo bylo opravdu vynikající a stálo jen 250 SR což je asi 42 korun. Když jsme muži chtěli nechat o něco víc, řekl že ne a s úsměvem si trval na svém, že to je naše. No, docela změna oproti zkušenosti s tuk tukářem, který nás neskutečně natáhl. S dobrým pocitem a plným bříškem vyrážíme konečně spát. Po nepohodlné noci na letišti se už nemůžeme dočkat.
